Skvělé čtení. Něco mezi Pohádkami tisíce a jedné noci (co pohádkami nikdy nebyly), magickým realismem Garcíi Márqueze, Frankensteinem Mary Shelleyové, Meyrinkovým Golemem a nejtvrdšími reportážemi z jakékoli novodobé války. Pro mne nejsilnější příběhy čekání (Eliševa alias Umm Daniel, ale i Jaktomumamřikat a Mahmúd) a konkrétní odkazy na to, z čeho se skládá a složí tvář, již denně vídáme v zrcadle.

Zaujala mě anotace a zdejší komentáře. Jinak obálka je ukázkově nudná a nepřitažlivá, barvitý a osobitý příběh si takovou opravdu nezasloužil. Autor rozehrává spoustu dílčích příběhů, které se všechny dotýkají jednoho ústředního o umělém člověku sestaveném z těl roztrhaných při různých atentátech. Mimochodem historka, jak autor na podobný nápad přišel, je asi nejděsivější z celé knihy, přečtení doslovu překladatelky je nezbytně nutné. Poklona paní Jeníkové nejen za doslov, ale především za překlad. Celá stavba románu evokuje barvité příběhy Tisíce a jedné noci. Bohužel ovšem přesně totéž významně snižuje čtivost, ačkoli je jinak text velmi plynulý, příjemný a vtipný. Jenže ještě v půlce jsem si nebyla jistá, o co vlastně jde. Vina a trest? Možná, ale především se pořád mluvilo o pomstě, a to mi už tak moc nesedí. V té souvislosti, ač na křesťanství pořád hudrám, jsem zdejšímu kulturnímu prostředí vděčná za to, že klade větší důraz na odpuštění a tím osvobození od zátěže minulosti, než setrvalé oko za oko. A nejspíš přesně tohle měla kniha způsobit, zamyšlení nad odlišností, ale hlavně příbuzností našich světů. Že máme od obyvatel Bagdádu možná jiné kulturní zázemí, ale stejné touhy, radosti i obavy. Zobrazených příběhů bylo hodně, postav ještě víc, ale překvapivě se mi nepletly. Jmenný rejstřík v úvodu jsem nepoužívala, jednotlivé charaktery se vyprofilovaly poměrně ostře. Dlouho jsem sympatizovala s novinářem Mahmúdem, důvěřivým, pilným mladíčkem, jehož jediným proviněním byla touha profesionálně uspět, kterou nevnímám negativně. Vetešníka Hádího jsem nedokázala odsuzovat a mrzí mě, jak skončil. Dokonce i Jaktomumámřikat měl svým způsobem morální pravdu, než si samozřejmě začal doplňovat chybějící kusy těla dost svérázně. Nemůžu vynechat spoustu zábavných metafor, jako třeba hotel Arabství, který má za sebou skvělou minulost, momentálně se však rozpadá a po kratinkém záblesku naděje na lepší časy upadá v naprosté zapomnění. Zvláštní, barvité, vtipné, hluboké, objevné. Přesto to na pět hvězd není, a to kvůli závěru. Všechny příběhové linie, a že jich bylo požehnaně, se vytratily tak nějak do ztracena, ani jedna nedospěla k nějaké kdovíjaké katarzi. Ano, postavy se určitě vyvinuly a posunuly, ale samotný příběh zůstal na půl cesty včetně osudu jakoby hlavní postavy, samotného Jaktomumámřikat. Každopádně vřele doporučuju, i kdyby jenom pro uvědomění si toho, jak se máme skvěle, když nežijeme v současném Bagdádu