Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance

(Uwaga spoilery!) Jednou za čas si chci přečíst opravdu úděsnou knihu, kterou všichni v okolí nesnáší a nikdo ji nechce číst. Jsem totiž příležitostný literární sadista. Všechny recenze na Bachtina slibovaly hotové inferno a recenzenti ho četli, protože jim byl zadán vyššími akademickými tituly. Jinak by na něj nešáhli ani v rukavici. Takže jsem si prostě musela přečíst Bachtina. Zcela dobrovolně. Vnitřní sadista zůstal nenakrmen, bo Bachtin byl boží a jsem z něj upřímně nadšená. I v CCCP žili autoři, kterým režim a jeho ideologie nevoněla a vytvářeli hodnotné věci. Kniha odráží pestrou škálu povolání autora, který byl stejně dobře historikem jako literárním teoretikem a kritikem. Výsledné dílo tak není čistě historické, ale je znalecky říznuté lingvistikou, což je v moři leckdy ubíjejících historiografických knih osvěžující jako studená limonáda v parným létě. Bachtin podrobně analyzuje Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel a vysvětluje, proč lidi v deseti případech z deseti budou raději číst Krále Leara než Rabelaise. Rabelais lidi nebaví a štve, protože ho nechápou. V jeho románu je schován skrytý fenomén – lidová smíchová kultura, kterou vědci ignorovali několik staletí a proto nikdy nemohli přijít Rabelaisovi na chuť. Přehlédli ohromující sílu lidského smíchu, chuť se bavit a dělat si legraci ze všeho, co bylo svaté upjatému středověkému myšlení. Každý církevní svátek, kterými byl tehdejší kalendář slušně nacvakaný, přinášel i jarmarky a karneval, dobu, kdy bylo všechno dovoleno. Kdy padla veškerá církevní a společenská hierarchie, kdy pánem všeho byl všech bláznů král a v kostelích se vykuřovalo dobytčím trusem. (Cítíte v tom taky kousek karamazovštiny?) Tento svět zachytil Rabelais ve svém slavném románu a Bachtin jej znovu vytahuje na světlo. Využívá literární dílo jako historický pramen a obrací pozornost k do té doby opovrhovaným vrstvám společnosti, tedy k jejímu naprostému dnu. Strhující kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když je časově a myšlenkově náročné. I já jsem do přečtení Bachtina okázale nesnášela Rabelaise, ale už chápu proč a věřím, že už ho dokážu přečíst a snad i něco pochopit. 5/5 Jo, a kdyby náhodou někdo objevil podobné obraty, jako v recenzi, kterou v listopadu odevzdávám a budu doufat v připuštění ke zkoušce, inspirovala jsem se sama sebou. Jenom tady mám hezčí fotku než tu, co je v informačním systému, kde vypadám jako těžce zkouřená trávou. J’y suis! J’y suis!

(Uwaga spoilery!) Jednou za čas si chci přečíst opravdu úděsnou knihu, kterou všichni v okolí nesnáší a nikdo ji nechce číst. Jsem totiž příležitostný literární sadista. Všechny recenze na Bachtina slibovaly hotové inferno a recenzenti ho četli, protože jim byl zadán vyššími akademickými tituly. Jinak by na něj nešáhli ani v rukavici. Takže jsem si prostě musela přečíst Bachtina. Zcela dobrovolně. Vnitřní sadista zůstal nenakrmen, bo Bachtin byl boží a jsem z něj upřímně nadšená. I v CCCP žili autoři, kterým režim a jeho ideologie nevoněla a vytvářeli hodnotné věci. Kniha odráží pestrou škálu povolání autora, který byl stejně dobře historikem jako literárním teoretikem a kritikem. Výsledné dílo tak není čistě historické, ale je znalecky říznuté lingvistikou, což je v moři leckdy ubíjejících historiografických knih osvěžující jako studená limonáda v parným létě. Bachtin podrobně analyzuje Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel a vysvětluje, proč lidi v deseti případech z deseti budou raději číst Krále Leara než Rabelaise. Rabelais lidi nebaví a štve, protože ho nechápou. V jeho románu je schován skrytý fenomén – lidová smíchová kultura, kterou vědci ignorovali několik staletí a proto nikdy nemohli přijít Rabelaisovi na chuť. Přehlédli ohromující sílu lidského smíchu, chuť se bavit a dělat si legraci ze všeho, co bylo svaté upjatému středověkému myšlení. Každý církevní svátek, kterými byl tehdejší kalendář slušně nacvakaný, přinášel i jarmarky a karneval, dobu, kdy bylo všechno dovoleno. Kdy padla veškerá církevní a společenská hierarchie, kdy pánem všeho byl všech bláznů král a v kostelích se vykuřovalo dobytčím trusem. (Cítíte v tom taky kousek karamazovštiny?) Tento svět zachytil Rabelais ve svém slavném románu a Bachtin jej znovu vytahuje na světlo. Využívá literární dílo jako historický pramen a obrací pozornost k do té doby opovrhovaným vrstvám společnosti, tedy k jejímu naprostému dnu. Strhující kniha, která rozhodně stojí za přečtení, i když je časově a myšlenkově náročné. I já jsem do přečtení Bachtina okázale nesnášela Rabelaise, ale už chápu proč a věřím, že už ho dokážu přečíst a snad i něco pochopit. 5/5 Jo, a kdyby náhodou někdo objevil podobné obraty, jako v recenzi, kterou v listopadu odevzdávám a budu doufat v připuštění ke zkoušce, inspirovala jsem se sama sebou. Jenom tady mám hezčí fotku než tu, co je v informačním systému, kde vypadám jako těžce zkouřená trávou. J’y suis! J’y suis!

Díky pane!