Fragmenty devoluce

Čichám k jahodám, abych zjistil jestli stojí za to je jíst. Čichám k papíru, jestli voní jako knihy. Čichám ke knihám, jen nezjistím, zda stojí za to je číst. Ale tady jsem se nedopustil chyby.

"Poslední tři písmena otevírají vždy dveře." neznámý hráč Minecraftu Přesně tato poznámka, kterou jsem někde zaslechnula, mi připomněla jednu dokonalou báseň, která mě kdysi v některém dubnu utkvěla v hlavě (dostupná na webu autora www.tomas-kral-tvorba.cz) Jakou radost jsem měla, když jsem zjistila, že už je jich celá sbírka. Přečtěte si ji, ze všech stran. Anotace možná navádí k jakýmsi postupům, jak tyto básně vnímat. Radí čtenáři kudy a kam. Blbost. Dívejte se zpříma a po svém, jak jste zvyklí. Obzvlášť, když bezesporu všechny básně, které tato pozoruhodná sbírka obsahuje, jsou vystavěny z vůní, chutí, barev, peříček, snů, vzpomínek na vzpomínky a hlavně z krve, masa a kostí; obzvlášť tehdy je nutné číst básně, ne řeč o básni. I můj komentář je irrelevantní: zachycuje jen velmi zhruba moji náladu z knihy. Znáte ten pocit, když ráno v sobotu vstanete a najednou máte chuť celý den všechno dělat jinak, než obvykle? Jít jinou cestou ráno pro rohlíky, usmát se na všechny, které po cestě potkáte a pozorovat stromy a mraky? Loudat se. Připomenout si svoji první lásku, představit si ji teď, co asi dělá? Poslat dopis svojí tetě, kterou jste měl tak rád, ale už za ní vlastně vůbec nejezdíte. Uspořádat piknik pro dva v lese. Cokoli. Přesně takové nápady ve mně tato sbírka vyvolala ( a piknik s mojí tetou doopravdy proběhl a trochu jsem nastydla: ale byl skvělý.). Nevím, čím to přesně je. I to mě baví. Zamilované básně v knize jsou maskovány monstrózními mušelínovými závěsy, hvězdným prachem a ...a nějakými tajnými ingrediencemi- uvidíte sami: jsou intimní, krásné, neopakovatelné, dechberoucí, ach tolik dechberoucí.. nebo...no ano: dojemné. Básně o literatuře, o životě a údělu básníka jsou vtipné a kritické zároveň: bavila jsem se skvěle. Utrpení nepopsatelnosti krásy života....lapeno, rozsekáno na kousky, poskládáno a vystaveno v naději, že náhodný přihlížející pomůže dobrat se východu ve světě, kde "všechny dveře vedou jen dovnitř." "Pozorovat tě, nic víc Pleješ záhony s tak samozřejmou zručností Jako ji plela můj život od všeho nicotného Je to tejný princip jako když si vymysleli boha a rozdělili nic na dny Pletí je přesně to, co bohové dělají s lidmi Nemohu si vzpomenout zda jsi stvořila ty mne či já tebe" (str.25) "Město mne pozoruje Myslí, že jej nevidím, protože je všude okolo Proto píšu Prozatím nic nenasvědčuje tomu že by město umělo číst." ( str.49)