Folkaři

Zvláštní, že člověk si něco pamatuje a něco zase ne. Pamatuji si , jak jsme při jízdě v autě s mým budoucím manželem poslouchali bezva nahrávky. Bylo mi řečeno, že je to výběr z Porty. Teda ten má vkus pomyslela jsem si. No jo Večer křupavých srdíček nejde zapomenout-- Pamatuji si jak jsme byli snad na první strážnické Zahradě. Nadchnul mě Klíč, pořád je poslouchám. Ta atmosféra pohody a klidu a přátelství se všemi , dělení se o snídani o vodu a indulonu. Nepamatuju si jaký byl tento stát , když zakazáli psát , hrát a zpívat. To je určitě dobře . V této knížce, která dala určitě moc práce se omýlá pořád dokola až to štve. Všichni měli zákazy a problémy. A to asi Portě prospělo nejvíc . Protože co je zakázané je krásné a vzrušující. Dnes už je všechno jinak a staré dobré časy voní vzpomínkami...

Vladimír Vlasák (1958 – 2013), autor knihy Folkaři, byl především významný hudební publicista, kritik, novinář, který dlouhých 25 let psal profesionálně o muzice, muzikantech a problematice kolem hudby a to nejen folkové ale o hudbě, která vytváří dnešní hudební kulturu, která se poslouchá. Napsal stovky článků, recenzí a mimo jiné i knih, Folkaři – to je jen jedna z mnoha. I když kniha vznikla v roce 2008, předmětem jejího zájmu jsou léta především předrevoluční – tedy do roku 1990, což je jistě škoda, neb je tomu přeci již 24 let, za které vyrostla a dozrála celá nová generace písničkářů – folkařů v době, kdy se kormidla otočila jiným směrem. Přesto je kniha zajímavá především pro mladší generaci, která z uvedených jmen většinu nezná, stejně tak jako mnoho reálií té doby. A to je taky její hlavní cíl, seřadit, pospat a doložit vše pro generace příští. Ve dvanácti kapitolách autor mapuje období let 1960 – 1989 a odborně Vás provede údobím vzniku folkové scény, písničkářů, představí a přiblíží počátky celé řady autorů a hudebníků, z nichž převážná většina hraje, skládá a koncertuje dodnes, byť již v důchodcovském věku. Seznámí čtenáře s Portou, Klubem na Petynce, významnými hudebními festivaly, setkáte se se jmény Hutka, Kryl, Třešňák, Merta, Voňková, Nos, Dobeš, Nohavica, Daněk, Křesťan, Lohonka, Holušová, Janoušek, Tichota, Plíhal, Redl, Streichl a dalšími . . . Kniha obsahuje řadu faktů, dat a věcí, které mapuje a zanechává tak svědectví pro další generace, které nemohou říci . . . to si pamatuji, tam jsem byl, toho znám. Především je to ale popis jednoho hudebního fenoménu, který skrze hudbu a text bojoval se státní mocí, STB, systémem a vším tím, co jsme my starší prožívali na vlastní kůži. Je jen škoda, že pan Vlasák již nemohl napsat pokračování a přenést se až do dnešních dnů. Texty se změnily, nálada ve společnosti je jiná, ale témata pro folkové interprety zůstala stále otevřená a stejně aktuální (jen vzpomeňte na Klusovo Pane Bože za co atd.). Lze jen dodat trochu s nostalgií, že z fenoménu let 60., 70. a 80. se stal dnes maložánr, kterému se v mediích dává prostoru jen sporadicky. Čeští Folkaři jsou stále pevnou součástí hudební kultury především v letech totality, své umí ale říci i dnes, jen těch uší ochotných naslouchat je již podstatně méně . . .