Folkaři

Vladimír Vlasák (1958 – 2013), autor knihy Folkaři, byl především významný hudební publicista, kritik, novinář, který dlouhých 25 let psal profesionálně o muzice, muzikantech a problematice kolem hudby a to nejen folkové ale o hudbě, která vytváří dnešní hudební kulturu, která se poslouchá. Napsal stovky článků, recenzí a mimo jiné i knih, Folkaři – to je jen jedna z mnoha. I když kniha vznikla v roce 2008, předmětem jejího zájmu jsou léta především předrevoluční – tedy do roku 1990, což je jistě škoda, neb je tomu přeci již 24 let, za které vyrostla a dozrála celá nová generace písničkářů – folkařů v době, kdy se kormidla otočila jiným směrem. Přesto je kniha zajímavá především pro mladší generaci, která z uvedených jmen většinu nezná, stejně tak jako mnoho reálií té doby. A to je taky její hlavní cíl, seřadit, pospat a doložit vše pro generace příští. Ve dvanácti kapitolách autor mapuje období let 1960 – 1989 a odborně Vás provede údobím vzniku folkové scény, písničkářů, představí a přiblíží počátky celé řady autorů a hudebníků, z nichž převážná většina hraje, skládá a koncertuje dodnes, byť již v důchodcovském věku. Seznámí čtenáře s Portou, Klubem na Petynce, významnými hudebními festivaly, setkáte se se jmény Hutka, Kryl, Třešňák, Merta, Voňková, Nos, Dobeš, Nohavica, Daněk, Křesťan, Lohonka, Holušová, Janoušek, Tichota, Plíhal, Redl, Streichl a dalšími . . . Kniha obsahuje řadu faktů, dat a věcí, které mapuje a zanechává tak svědectví pro další generace, které nemohou říci . . . to si pamatuji, tam jsem byl, toho znám. Především je to ale popis jednoho hudebního fenoménu, který skrze hudbu a text bojoval se státní mocí, STB, systémem a vším tím, co jsme my starší prožívali na vlastní kůži. Je jen škoda, že pan Vlasák již nemohl napsat pokračování a přenést se až do dnešních dnů. Texty se změnily, nálada ve společnosti je jiná, ale témata pro folkové interprety zůstala stále otevřená a stejně aktuální (jen vzpomeňte na Klusovo Pane Bože za co atd.). Lze jen dodat trochu s nostalgií, že z fenoménu let 60., 70. a 80. se stal dnes maložánr, kterému se v mediích dává prostoru jen sporadicky. Čeští Folkaři jsou stále pevnou součástí hudební kultury především v letech totality, své umí ale říci i dnes, jen těch uší ochotných naslouchat je již podstatně méně . . .

Vladimír Vlasák (1958 – 2013), autor knihy Folkaři, byl především významný hudební publicista, kritik, novinář, který dlouhých 25 let psal profesionálně o muzice, muzikantech a problematice kolem hudby a to nejen folkové ale o hudbě, která vytváří dnešní hudební kulturu, která se poslouchá. Napsal stovky článků, recenzí a mimo jiné i knih, Folkaři – to je jen jedna z mnoha. I když kniha vznikla v roce 2008, předmětem jejího zájmu jsou léta především předrevoluční – tedy do roku 1990, což je jistě škoda, neb je tomu přeci již 24 let, za které vyrostla a dozrála celá nová generace písničkářů – folkařů v době, kdy se kormidla otočila jiným směrem. Přesto je kniha zajímavá především pro mladší generaci, která z uvedených jmen většinu nezná, stejně tak jako mnoho reálií té doby. A to je taky její hlavní cíl, seřadit, pospat a doložit vše pro generace příští. Ve dvanácti kapitolách autor mapuje období let 1960 – 1989 a odborně Vás provede údobím vzniku folkové scény, písničkářů, představí a přiblíží počátky celé řady autorů a hudebníků, z nichž převážná většina hraje, skládá a koncertuje dodnes, byť již v důchodcovském věku. Seznámí čtenáře s Portou, Klubem na Petynce, významnými hudebními festivaly, setkáte se se jmény Hutka, Kryl, Třešňák, Merta, Voňková, Nos, Dobeš, Nohavica, Daněk, Křesťan, Lohonka, Holušová, Janoušek, Tichota, Plíhal, Redl, Streichl a dalšími . . . Kniha obsahuje řadu faktů, dat a věcí, které mapuje a zanechává tak svědectví pro další generace, které nemohou říci . . . to si pamatuji, tam jsem byl, toho znám. Především je to ale popis jednoho hudebního fenoménu, který skrze hudbu a text bojoval se státní mocí, STB, systémem a vším tím, co jsme my starší prožívali na vlastní kůži. Je jen škoda, že pan Vlasák již nemohl napsat pokračování a přenést se až do dnešních dnů. Texty se změnily, nálada ve společnosti je jiná, ale témata pro folkové interprety zůstala stále otevřená a stejně aktuální (jen vzpomeňte na Klusovo Pane Bože za co atd.). Lze jen dodat trochu s nostalgií, že z fenoménu let 60., 70. a 80. se stal dnes maložánr, kterému se v mediích dává prostoru jen sporadicky. Čeští Folkaři jsou stále pevnou součástí hudební kultury především v letech totality, své umí ale říci i dnes, jen těch uší ochotných naslouchat je již podstatně méně . . .