Finské pouto

Zbytečně roztáhnutá zápletka, která je v základě sympaticky jednoduchá - existuje skupina spravedlivých, která ráda dostává nedotknutelné za mříže. Takoví Dannyho parťáci na druhou, přičemž není nouze o stylové hrdiny a zábavné dialogy. Naneštěstí Pekka Hiltunen místo akčního děje sází na psychologii postav, takže jejich skutky neohromí nápaditostí ani originalitou. Občas sice zajdou za hranice zákona, ale to je asi tak všechno, čím zaujmou. Román tak připomíná spíš komorní drama, než moderní thriller, což ještě umocňují pouhé dva případy, jež hrdinové na čtyřech stech stranách řeší. Ty nejen, že nejsou kriminálně příliš komplikované, ale při „odplatách“ se klaďasové ani nezapotí. Vytyčí si cíl, naplánují si cestu a jdou po ní. Zásadní zvraty nepřijdou a klacky, které jim spadnou pod nohy, prostě přeskočí. Ve vyprávění mi tak chyběly zvraty, kvůli kterým bych nad dalším vývojem trnul napětím. Výsledný nic moc dojem pak ještě podtrhly nudné kulturní stereotypy a prvoplánové charaktery.

Nedokážu pochopit ta nízká hodnocení...ale jestli ono to není tím, že lidé v téhle zemi prostě nepochopí finskou literaturu...

Nakonec jsem knihu dočetla, ale s jistým sebezapřením. Naivní příběh a bohužel i sloh. To se s Larssonem opravdu srovnávat nedá. Tak zjednodušené charaktery postav se málokdy vidí. Pokračování si asi nechám ujít.

Zbytečně roztáhnutá zápletka, která je v základě sympaticky jednoduchá - existuje skupina spravedlivých, která ráda dostává nedotknutelné za mříže. Takoví Dannyho parťáci na druhou, přičemž není nouze o stylové hrdiny a zábavné dialogy. Naneštěstí Pekka Hiltunen místo akčního děje sází na psychologii postav, takže jejich skutky neohromí nápaditostí ani originalitou. Občas sice zajdou za hranice zákona, ale to je asi tak všechno, čím zaujmou. Román tak připomíná spíš komorní drama, než moderní thriller, což ještě umocňují pouhé dva případy, jež hrdinové na čtyřech stech stranách řeší. Ty nejen, že nejsou kriminálně příliš komplikované, ale při „odplatách“ se klaďasové ani nezapotí. Vytyčí si cíl, naplánují si cestu a jdou po ní. Zásadní zvraty nepřijdou a klacky, které jim spadnou pod nohy, prostě přeskočí. Ve vyprávění mi tak chyběly zvraty, kvůli kterým bych nad dalším vývojem trnul napětím. Výsledný nic moc dojem pak ještě podtrhly nudné kulturní stereotypy a prvoplánové charaktery.

Nedokážu pochopit ta nízká hodnocení...ale jestli ono to není tím, že lidé v téhle zemi prostě nepochopí finskou literaturu...

Tak tomuhle se říká Fin na Larssonovské stezce :). Tato kniha pro mě byla po dočtení docela velkou záhadou a i s odstupem několika týdnů (měsíců) se na tom vlastně vůbec nic nemění. Zvláštností je, že když se zaměřím na samotný příběh a zápletku, vlastně se knize nic moc vyčíst nedá. Příběh byl poměrně neotřelý, zvláštní, i závěr měl svoje nesporné kvality. Ale přesto přezevšechno mě to prostě.... nebavilo. První polovinu knihy jsem četla stále s určitým očekáváním, ale jakmile jsem se přehoupla přes polovinu a můj pocit vnitřní nudy nemizel, ztrácela jsem iluze stále víc a víc, až jsem knihu dočetla a nevěděla jsem, co si myslet. Všimla jsem si, že nejenom mně přijde kniha velmi okatě černobílá! Lidé jsou rozděleni buď na klaďasy nebo záporáky a tak, jak nám to autor naservíruje hned na začátku, to prostě je. Ale já osobně mám ráda naprostý opak; pocit, kdy vlastně vůbec nevím, jestli je ta nebo ona postava na straně dobra či zla, v knihách naprosto miluji a u autorů oceňuji, jak umí čtenáři pořádně zamotat hlavu. Tady jsem to ale neskutečně postrádala. Asi proto jsem pořád, až do samotného závěru, očekávala, že Mari prostě musí mít nějakého hodně velkého kostlivce ve skříni, že prostě nemůže být tak dokonalá a její konání nevychází jenom z čiré vnitřní dobroty (a speciálních schopností), ale když žádné takové odhalení nepřišlo (možná ale přijde v dalších knihách???), dostavil se další velký pocit zklamání. Suma sumárum, kniha řadím spíš mezi průměr. Samotná zápletka by určitě byla výrazně nadpůměrná, ale celé její propracování včetně hlavních hrdinek, mě prostě nijak výrazně neoslovilo. Objeví-li se ale další počin tohoto auta, určitě mu dám další šanci, ale raději bez velkých očekávání.