Filosofie a věda

Kniha je sympatická jako pokus o "neanalytickou" filosofii vědy. Nicméně se mi zdá, že si autor přeci jenom ukousnul příliš velké sousto. Moderní věda je příliš složitá ... Řada tezí v knize je ovšem velmi zajímavá a překvapivá: Moderní věda není nástrojem, nestará se o skutečnost, není jazyková, není srovnatelná s jinými epochami, je impozantnější než veškeré historické artefakty, ... I když tyto myšlenky mají svoje opodstatnění, tak budou asi působit i docela bizarně (Já osobně budu zřejmě nějaký čas rozdýchávat zvlášť hlavní závěr části věnované filosofii - že filosofie je na rozdíl od vědy praktická. To by mě tedy nenapadlo skutečně ani ve snu !-)

Kniha je sympatická jako pokus o "neanalytickou" filosofii vědy. Nicméně se mi zdá, že si autor přeci jenom ukousnul příliš velké sousto. Moderní věda je příliš složitá ... Řada tezí v knize je ovšem velmi zajímavá a překvapivá: Moderní věda není nástrojem, nestará se o skutečnost, není jazyková, není srovnatelná s jinými epochami, je impozantnější než veškeré historické artefakty, ... I když tyto myšlenky mají svoje opodstatnění, tak budou asi působit i docela bizarně (Já osobně budu zřejmě nějaký čas rozdýchávat zvlášť hlavní závěr části věnované filosofii - že filosofie je na rozdíl od vědy praktická. To by mě tedy nenapadlo skutečně ani ve snu !-)

Považuji za nejpovedenější část knihy tu historickou, věnovanou postupně Aristotelovi, Descartovi a Kantovi. Obohatí i člověka, který je s texty a myšlením uvedených autorů obeznámený. Zůstává ovšem otázkou, nakolik se Hobzovi skutečně podařilo odůvodnit své tvrzení o tom, že věda je relativně mladý fenomén, započatý s nástupem novověku, a představuje oproti dřívějšku epochální zlom. Jsem sice podobného přesvědčení, ale nedovolil bych si je opírat o sebe důkladnější rozbor pouhých tří myslitelů, byť byli pro vývoj západního myšlení určující (dlužno podotknout, že Hobza se nevěnuje jen oněm třem zmíněným, ale i kupř. Quinovi, domnívám se ale, že v trošku jiné souvislosti). Obávám se, že důkladnější studie z dějin vědy by mě vyvedla z omylu. Autor neprovedl ztotožnění vědy se skutečností nejpřesvědčivěji a pořád netuším, co si pod ním mohu představit. Jeho tvrzení o pociťovaném propastném rozdílu mezi já a okolním světem mi přijde unáhlené (nestírá právě moderní věda ostrou hranici mezi mnou a tím, co považuji za od sebe odlišné?) a Hobzova kritika kritiky vědy, podle které věda a technika mají pokrucovat lidskou přirozenost, nepoctivá. Ke vztahu mezi vědou a technikou, kolem kterého autor spíše jen opatrně našlapuje, mi má pořád víc co říct Heidegger. Ale ani ten by mě nepoučil tolik jako praktikující inženýr, jemuž se nedostává v podobných úvahách zasloužené pozornosti.