Filmařská trilogie

Dramatické počiny S. D. Ch. mám rád pro jejich erudovanou podvratnost, v minulosti jsem se s několika z nich seznámil v inscenované podobě. V knižní formě s nimi mám díky Filmařské trilogii co do činění poprvé. Patrně ovšem nejsem optimální cílový čtenář těchto tří nerozsáhlých opusů, protože o zákulisí naší kinematografické branže a filmového školství nemám valný přehled a nepojí mě s nimi ani žádná osobní zkušenost. Je zřejmé, že vinou toho mi část aluzí v textech uniká. To jistě není apriorní vadou textu, ale snižuje se tím jeho čitelnost a působivost (i z perspektivy poučeného a intelektuálního čtenáře). Jak bývá u S. D. Ch. pravidlem a zvykem, je to napsané brilantně a břitce. Autor má oslnivý rozhled, skvělé ucho, schopnost parafráze, pastiše a parodie mu je vlastní. Zkrátka ideální tvůrce, co dovede se šťavnatě kritickým ostnem subverzivně rozmetávat. V tom však bohužel zároveň spatřuji jisté limity celé Filmařské trilogie (a díla S. D. Ch. obecně) – ve vší té jízlivosti strefující se do všech a všeho se trochu vytrácí cosi, co bych starosvětsky, leč s čistým svědomím označil jako hlubší poslání. Jistě, kritika a zpochybnění osobností, děl, postojů, proč ne? Ale kam směřuje? Není to všecko jen bezbřehé relativizování? Jaksi jsem se za tím nedomákl nějakého alternativního hodnotového systému k tomu, co je karikováno. Ani mezi řádky jsem nepostřehl náznak řešení oné kulturní, společenské a politické krize, slepé uličky, jejíž dlouhodobou přítomnost v našem prostoru celá Filmařská trilogie traktuje, ba v ní vysloveně kotví (a tedy s tímto předpokladem stojí a padá). Naivní sugesce o zhoubné moci velkokapitálu předpokládám za něco takového brát nelze. Není to tedy celé jen taková satirická demagogie (abych se podržel jedné z oblíbených autorových nálepek)?

Upachtěná satira, slabá jak čaj.