Fantóm Opery

Na román jsem nahlížel okem čtenáře, jenž je muzikálovou i filmovou verzí knihy nepolíben, tedy pohledem čistě knižním (což u této knihy dost možná nebude častý jev), a tento pohled, zdá se, nejlépe vystihuje slovo rozporuplný. Pravdou je, že na mě dýchla osobitá gotická atmosféra, a to díky detailně vykreslenému prostředí pařížské Velké opery s celým svým tajemným podsklepením. Na druhou stranu ony detailní popisy architektury opery a fungování divadelního provozu přinesly i jistou nechtěnou rozvleklost. Psychologii a komplexnost Erika zvládl Gaston Leroux bravurně – vzbuzuje strach i hlubokou lítost. Naproti tomu ostatní důležité postavy (Christine, Raúl) působí ploše a hlavně naivně. Novinářský styl psaní mi vlastně zásadně nevadil, ale to, že ubírá příběhu na čtivosti, bych mu přiznal. Výsledkem jsou tedy rozpaky, ze kterých mě nevyvedla ani snaha o změnu perspektivy... anebo je jen třeba zhlédnout muzikál?

Jako první jsem viděla filmovou verzi Fantoma opery z roku 2004, a jelikož jsem si "romantický příběh" o mladé zpěvačce, která je vydána napospas fantomovi oblíbila, tak jsem chtěla vědět jaká je kniha. Příběh v knize "kopíruje" základní děj příběhu ve filmu, ale s několika rozdíly - v knize je daleko více postav, které i více osvětlují okolnosti o fantomovi - který se mimochodem jmenuje Erik - ale i dovysvětluje i další události, co se stali během celého incidentu v opeře. Například Peršan je velmi důležitá postava, díky které se dozvídáme o předchozím Erikově životě. A taky nakonec dopomůže k vysvobození Christiany. Co se týče hlavních postav - Christiny, Raula, Erika, paní Giriové, ředitelů, atd. - nedá se říct, že by mi některé z nich sedli, vlastně většina z nich byly nesympatické a asi nejvíce mě štvala Christina - vážně jsem ještě nepotkala hlavní ženskou postavu, která by tak dokonale balancovala mezi naivitou a naprostou tupostí. Velmi zvláštní byl i způsob psaní autora, ale na to se naštěstí dalo za chvíli lehce zvyknout. Autor knihu napsal jako, kdyby byl "historik žurnalista", který chce podat svědectví a přesvědčit čtenáře, že fantom opery existoval - a taky během vyprávění předloží spoustu "důkazů". Jenže, co mě na jeho stylu psaní vážně vadilo, bylo, že se spíše snažil vnutit svůj vlastní pohled na pocity, chování a činy postav, než aby příběh prostě vyprávěl a nechal postavy, aby sami děj rozvíjeli. Navíc do příběhu vložil svoje vlastní předsudky (sice odpovídající jeho době, ale i tak...) a názory, což by autor neměl nikdy takto okatě dělat - hned z prvních pár řádků jsem např. poznala, že autor nemá žádné vysoké mínění o baletkách, a to nemluvím o neustálém obhajování chování Erika... Také v knize byly části, které mi přišli nadbytečné a protahovali zbytečně příběh, a některými částmi jsem se těžko pročítala (např. ke konci to bylo nejhorší...). Můj konečný prožitek ze čtení knihy je proto rozporuplný - příběh nebyl špatný a byly části, které mě bavili, ale také mě často štvalo chování hlavních postav, především Christiny - a pak tu jsou ostatní nedostatky, které jsem výše zmínila. Proto hodnotím knihu jako takový "trochu lepší nadprůměr" - a kromě toho to beru jako "odškrtnutí si" přečtení další "klasiky". Ale... stále, aspoň za mě, je lepší filmové zpracování.