Familiární diagnóza

Jazykově i koncepcí velmi originální sbírka ohledávající člověka a jeho identitu prizmatem jeho ukotvení v rodině, jeho vztahů k druhým – blízkým, resp. nejbližším, které si nevybíráme. Tento popis může znít frázovitě, nicméně skutečně tomu tak je, přičemž Matěj Hájek to činí s obdivuhodnou plánovitostí, avšak současně neprvoplánově, s vnitřní pestrostí a nejednoznačností. Nejde tedy o sebezpyt, básnickou autofikci, v řadě básní, třeba ve skvělých oddílech Střety nebo Co je to za způsoby?!, je různých postojů, povah a situací celá plejáda. Jako by je autor vypozoroval, zaslechl či s hlubokou znalostí lidských přístupů a osudů (coby terapeut a pedagog k tomu nesporně má předpoklady i podmínky) empaticky vykonstruoval. A učinil tak s pozoruhodnou přesvědčivostí, jakož i jazykovým umem, který svědčí nejen o dobrém sluchu (tj. paměti na řeč), ale i citu pro slovo a frázi. Nadto rafinovaně operuje s mixem doslovnosti, leckdy překvapivě přímočaré, metaforičnosti a řekněme jazykového gesta. Myslím, že jde o jednu z nejzajímavějších sbírek loňského roku. Škoda, že zjevně poněkud zapadla, nezaznamenal jsem zatím žádnou kritickou reflexi. Tlučhubům Nalévám čistého vína, odcházejí od stolu do kostela pít krev Kristovu, ale toho čistého vína doma se nedotkli. O-mše-lí sedí u kávy či piva a žvaní, požehnáni knězem, s hubou od krve. Rodičům jsem věnoval celou lahev, vypili ji, ale nestrávili. Poblili se ještě v předsíni. (Byl to výběr z hroznů.) Snažím se popíjet to víno i s přáteli. Někteří se obnažují do toužebníků po hubě namazané medem. Zřídkakteří se přiznávají k abstinentství a podivuhodně nezřízeně obnažují svou, mou, naši realitu.

Sbírka na mne působí prvoplánově. Snaha o vyřčení jakési všeobecné pravdy formálně vede k využívání klišé ("nalévám čistého vína; bydlí pod jednou střechou; jsi jako kámen, otče; možná, že jsem si ukousl příliš tvrdý krajíc"...). Jinde básník podléhá pokušením slovní hry, někdy ale bez hlubšího smyslu ("dílo děl, dílo žen, děloha"). Z toho se ale objeví obrazy, u kterých se jako čtenář chci zastavit. Příkladem budiž báseň Kojenec: je sice vystavěna na stereotypech (začíná u "číše mléka", kterou "maličkému" závidí "pijáci ožralí hospodou") v druhé půlce se objeví "pastviny jednorožců tam uvnitř", kteří "ve mně procházejí / a svým bílým krokem hladí mléčnou trávu". Jinde je to ale zase bohužel naopak a dobrý verš je vzápětí pokažen banalitou, např. "nafackoval kusu masa / který se vypleskl mimo pult" je zbytečně dovysvěleno: "nafackoval svému synovi"; podobně v dvouverší: "ta slova jsou jako železné hobliny: / zbytečná, chladná, nepříjemná". Ještě jedna podivnost: Matěj Hájek má dle všeho ve zvláštní oblibě přechodník přítomný ženského rodu. Básně nezastírají své soudy, jsou didaktické, působí jako terapeutický deníček, na druhou stranu životní situace, které o kterých si v něm čteme, nejsou nepřitažlivé. Byť tedy většinu textů považuji spíš za špatnou, mnohdy se objeví slovo, které dopadne. Často slovo zraňující, nutící do psaní / vypisování se. To má svou (voyérskou?) působivost. Silné jsou básně Otec, Rokle, Pryskyřice, pokud je vytrhneme z explicitního kontextu knihy.