Faithful and Virtuous Night

Čtenář básní má vždy představu. Románem nevkračujete na tak tenký led. Román může mít hluchá místa a přesto vás právě proto může posléze zcela ochromit. Nositelka Nobelovy ceny umí skládat slova k sobě. Její led je tlustý, neprolomí se. A právě v této drobnosti spatřuji chybu. Básně jsou smutné, navíc psané povětšinou z mužského pohledu a já jim nevěřím. Neotevřela se přede mnou jako žena a já se ptám: proč? Vyslovené otázky posmrtných tendencí jsou sice zajímavé, ale dle mého názoru nedotažené a málo sugestivní, příliš snové, pocitové. Ale každý autor má svá omezení a svoje ideály. Pro ně tvoří a žije. Někdy se nesloučí s představou čtenáře. Taková situace nastala mezi mnou a paní Gluckovou. Chyběl mi alespoň náznak rýmu, trochu více vnímavosti k podstatě poezie. Říká se přeci: ty jsi ale básník. Toto o této sbírce a její autorce těžko mohu tvrdit. Vypravěčka přes závoj mlhy? Možná tak...

Domorodá krajina "Stojíš na otci, upozornila mě matka, a opravdu - stála jsem přesně uprostřed travnatého obdélníku, posekaného tak úhledně, že pod ním klidně mohl být tatínkův hrob, ačkoliv chyběl náhrobní kámen s patřičným nápisem. Stojíš na otci, zopakovala tentokrát hlasitěji, až mě to zarazilo, protože byla sama dávno mrtvá; vždyť to připustil i doktor! Udělala jsem krok stranou, tam, kde končil otec a začínala matka." (úryvek) Snové básně odrážející vzpomínky v proměnlivém sledu obrazů paměti. Poznání, že paměť nás dokáže lehce zradit a vše možná bylo úplně jinak.