Exotova abeceda

fajné..krátké , o to údernější texty. nemusíme s nimi souznět, je to niterní výpověď autora. Vhodná k zamyšlení. Krista nehledat, neškatulkovat, ale žít...

„Co je nejlepším lékem na bolest, ve které jsme sami? Již nějakou dobu žiji s heretickou myšlenkou, že nejlepším lékem na bolest je chválit Boha. Ne za to, co udělal, jak mi pomohl nebo čemu zabránil, ani za to, jaký je, ale prostě jej chválit jen tak. Jen tak, že je. Jen tak, že tu nejsem úplně sám. Jen tak, že můj život je v něm skryt. Jen tak, že jsme v něm všichni, živí i mrtví.“ Krátká zamyšlení knihy se mi jevila možná až příliš krátká. Než jsem se pořádně naladil, už byl konec a pokračovalo se dalším písmenem. V porovnání s formátem kapitol předchozích knih jsem měl pocit určitého čtenářského nepohodlí. Ale i tak ... i na tak krátkém prostoru se docela často povedlo otci Heryánovi pohnout se mnou tak, jak se to ze stránek knih snad nedaří nikomu jinému. Protože otec Heryán je jednoduše úžasný, tak neokázale zbožný a tak prostě lidský, že to nemůže neprostupovat vším co říká a píše - ne, nedokázal by tu svoji lásku k lidem utajit, ani kdyby chtěl. A, ano, jak o tom tady kousek pode mnou působivě píše PeterBahn, bez protírání očí, knedlíku v krku a nápadného posmrkávání se to neobešlo ani teď. :-) Shodou okolností jsem dočetl Exotovu abecedu v den, ve kterém jsem po dlouhé covidové pauze navštívil mši celebrovanou otcem Heryánem, s pandemických důvodů na kostelní zahradě. V soustředěné a zároveň uvolněné atmosféře jsem si tak mohl užít laskavou a skromnou, ale i veselou a zároveň naléhavou atmosféru bohoslužeb otce Heryána – a znovu si ověřit, že co otec Heryán píše, to také žije. Nebylo pro mě těžké, představit si, že podobně prožívali svoji víru i lidé prvotní církve – ne jako splnění povinnosti nedělní návštěvou kostela, ale jako radostné a posilující setkání s Pánem.