Evy

Připomněla jsem si krásné verše, které se Jiřímu Žáčkovi opravdu povedly. Je z nich patrná něha, vášeň, lehkost nadšeného mládí i pocity zkušeného milence. Letní promilované noci, kde je láska všude kolem a ve všem i neutěšitelný stesk po mrtvé ženě. Některé jeho básně si pamatuju spoustu let, jako třeba Prosbu: "Stůj při mě lásko, přestože srazím tvou ruku, která mění nejhlubší půlnoc v rozednění, stůj při mě nejvíc právě dnes, když ve mně kvasí hnus a děs, kdy opadávám bez milosti, a prší ve mně podzimně, stůj při mně lásko, proti mně." A některé jsem četla poprvé: "Převtělíš se ve mě a já v tebe, pak nám bude patřit celé nebe. Převtělme se, dokud ještě spíš, v jednom těle budeme si blíž." A oceňuji také nádherné ilustrace Vladimíra Suchánka.