Kdy jste naposledy brečeli u knihy? A kdy se vám to povedlo hned na samém jejím začátku, dříve, než jste se pořádně ponořili do podstaty příběhu? Mně docela nedávno Evropanku jsem rozečetla v rychlíku do Prahy a můžu vám říct, že se na mě otočilo hned několik lidí. Evidentně jsem štkala tak, že to nešlo ani přes hluk železnice přeslechnout. To vše kvůli neskutečně sugestivně popsané porážce prasete, v níž jsem si nemohla pomoct, abych s ním necítila. Troufnu si tvrdit, že s tím nesouvisely moje osobní zkušenosti z porážek, které jsem vídala jako dítě, ani to, že dnes (i kvůli těm traumatům z dětství) maso vůbec nejím. Ostatně to není ani nějak krvavě vylíčené, naopak je to spíš hrozně citlivě podané. Alexej Sevruk mě prostě zvládl rozbrečet tím stylem vyprávění, který se mi zažral pod kůži. Každý z nás někdy naslouchal monologu někoho staršího, kdo vypráví o tom, jak se žilo tehdy na vesnici – takové ty dlouhé a roztříštěné samomluvy, které jsou fascinující tíhou zkušenosti, ale také hutné a časem velmi náročné na posluchačovu pozornost, pokud se tedy nechce dostat do role pasivního přikyvovače, který ve skutečnosti vypravování ani nevnímá. A právě tak k vám ze stránek Evropanky promlouvá Marie. Právě pro onu hutnost to není úplně snadné čtení, navíc se Marie hned několikrát vrací k tíživým prožitkům osobním, rodinným i jiných osob z Polesí. A jak tísnivý dokáže být pohled do skutečné ukrajinské historie a do života staré ženy, která opustí svou vlast, to si snad dnes každý umí představit. Ne nadarmo má navíc román podtitul Historky z Polesí – Marie totiž opakovaně vykládá i o osudech řady vedlejších postav, takže se člověk musí plně koncentrovat, aby s jejím povídáním udržel krok. Román jsem si musela dávkovat, ale stále ve mně rezonuje a doporučuji ho, obzvlášť pokud máte rádi neobvyklé vypravěčské podání.

Příběh Marie, která je dcerou ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce. Vypráví nám svůj životní příběh a vezme nás s sebou na Ukrajinu, do regionu Polesí. Nahlédneme, jaký tu byl život od dvacátých let dvacátého století až téměř po současnost. Když otevřete tuto knihu, vyvalí se na vás proud slov a už vás nepustí. Je to skutečně tak, jako když někdo vypráví, občas potřebuje něco doplnit tady i tam, poznáváte různé souvislosti, občas je potřeba se vrátit a něco upřesnit, připomenout Při čtení máte pocit, že jste se opravdu potkali s ukrajinskou babičku, která vám u čaje povídá o svém životě. U knížky se nebudete nudit, je tu tolik informací, že máte stále nad čím přemýšlet. Je znát, že nám toho autor potřeboval hodně říct. Příběh mě vtáhnul natolik, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Je to příběh o hledání sebe sama. Kam patříš, kdo je tvoje rodina, tví předkové, tvoje národnost, tvoje země. Nebylo to však lehké čtení, vzhledem k historii Ukrajiny. Jsou tu popsány války i hladomor a některé hrůzy nejsou nic pro slabé povahy. Co jsem si však moc užívala je, jak byl popsán život před téměř sto lety, život na venkově, v odlehlých oblastech. Různé zvyky, léčitelství, sousedské vztahy, soběstačnost a podobně. V knize najdete spoustu krásných, moudrých a pravdivých myšlenek, u kterých se zastavíte a zamyslíte. Někdy se pousmějete, jindy vám bude do pláče. Při čtení jsem si zároveň dohledávala, kde se zrovna nacházíme. Díky skutečným městům a místům jsem putovala spolu s hlavními hrdiny, alespoň tedy prstem po mapě. Je to smutný příběh, je v něm však i určitá naděje. Obyvatelé Ukrajiny si za svou historii prošli nepředstavitelnými útrapami a já věřím, že zvládnou i tu současnou situaci.