No, já z toho zase tak na větvi nejsem. Autor knihu napsal z pohledu Evity, a to dokonce i z pohledu doby, kdy už byla po smrti. Několikrát tam zmiňuje cosi ve smyslu "kdybych to bývala věděla. Teď, několik let poté, co jsem po smrti, to vidím jinak." Jo, zkrátka v tomhle duchu. Nelíbí se mi, že se tím omlouvá tolerance nacismu a přísun zločinců do země po druhé válce. Často za ni mluví v tom nejhorším duchu. Zmiňuje kdejakou událost, kdy za role v divadle platila sexem a nestydí se ji vylíčit jako špinavou a nevzdělanou děvku ze dna společnosti, kterou ale svého času fakt byla. Pak ale autor skočí do doby, kdy byla na vrcholu, kdy se mstila svým "bývalým milencům" a různým lidem ze společnosti. Jenomže mně nesedí ten přechod od pouliční vyhladovělé hlupačky k úspěšné ženě, najednou všemu rozumící, zároveň přiznávající, že základka přeci stačí, umění ji nezajímá a vymýšlející si před novináři různé historky o tom, jak hrozně kulturně vzdělaná je. Přiznává lži, které lidem navykládala, směje se tomu, sobě, lidem, že ji to uvěřili? Je to takové hodně kontrastní. Říká tam, že nikdy nezapomněla, odkud přišla, ale zároveň se chová úplně opačně. Po jedné noci s Perónem rozdává rozkazy a peníze bývalé jeho souložnici, provádí změny ve vládě? Jako vážně? No, ale on byl o čtyřiadvacet let starší a dle knihy se mu první noc ani nepostavil... Přijde mi, že jediné, čemu rozuměla, byla společnost, ze které vzešla, ale zaboha mi nejde na rozum, jak ji mohli uznávat lidé daleko vzdělanější, hlavně když svého času dokázali povstáním svrhnout hned dva prezidenty. Prostě sice chápu vliv, jaký měla díky manželovi. Že pak bylo zcela jedno, z jaké vrstvy pochází. Ale autor téhle knihy, jako by psal dva příběhy dvou lidí. Jako by v něm byly dvě Evy.

Příběh Evity Perónové nelze vnímat bez doby, ve které žila. Popis politické situace v Argentině má v knížce svůj význam. Evita si získala národ svými aktivitami v sociální oblasti, kde všemožně pomáhala chudým a nemocným lidem, navštěvovala je v jejich domovech, jedla s nimi, dotýkala se jich, dávala dary a oni ji milovali. Také ji nelze upřít úsilí na poli prosazování práva žen, už v r. 1947 získaly volební právo. To, že sama žila v přepychu, je dnes u obdobně postavených osob standard. Co mi ale připadá velmi kontroverzní je, že jako manželka a politická partnerka svého muže Juana Peróna ( byl prezidentem v letech 1946-1952, tj. v období po skončení 2. světové války ) byli hlavními představiteli své země, země, která se neštítila po válce poskytnout úkryt asi pěti tisícům nacistů, i takovým jako byli Mengele a Eichmann. V knize je popsán jejich podíl na převodu majetku třetí říše do Argentiny. I dnes se objevují obrázky s Evitou ověšenou šperky, které byly válečnou kořistí. Otázkou zůstává, nakolik byla nevědomá a nakolik mohla ovlivnit to negativní, co už bude navždy spojeno s jejím životem. Ale kdo jsi bez viny, znáte to ...