Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje Ježíš."
Upřímně řečeno, mluví mi to z duše.
Bohužel směr téhle doby je nastaven na ignorování obojího, což je příčinou spousty věcí. Nesnažím se někoho přesvědčit o skutečnosti, že se musí nutně následovat to či ono. Ale vyhmoždění...
Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje...
Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje Ježíš."
Upřímně řečeno, mluví mi to z duše.
Bohužel směr téhle doby je nastaven na ignorování obojího, což je příčinou spousty věcí. Nesnažím se někoho přesvědčit o skutečnosti, že se musí nutně následovat to či ono. Ale vyhmoždění veškerého duchovního ze samotné podstaty člověka musí zákonitě takovému člověku, a takové době, nesmírně ublížit. Odduchovnění téhle doby dovedlo lidstvo na rozcestí. Buďto půjde do prdele nebo do prdelí dvou. Jiné alternativy nevidím.
Budoucnost prosta všech prdelí je možná v nalezení ducha v sobě samém.
Svým způsobem neskutečně lituju lidi, kteří k duchovnu přistupují jako k nakaženému. S odporem a jistým výsměchem.
Kdesi jsem četl, a bylo to od českého filozofa Šafaříka, že končí doba spasení a začíná doba spásání. Hrůzná vize, která se bohužel právě děje.
Bez duchovna ztrácí smysl věčné otázky - proč jsme tu, co jsem já a další z řad nepostižitelných. Ztrácí, protože bez duchovna získávají zcela jednoduché a pravdivé odpovědi - jsem tu, abych snědl tento rohlík, jsem to já, protože jím tento rohlík. Vzrušující nepostižitelnost se rázem mění na položku v seznamu v kterém odškrtáváme jako výběrčí daní.
V litánii pokračovat, jen čím dál víc klesat v očích skepticky lazených.
Číst více
Číst více