Euforie

Tahle kniha je schopná udělat díru do hlavy i celkem psychicky odolnému čtenáři. Poslední rok života básnířky a spisovatelky Sylvie Plathové se nese v duchu depresí, zoufalství, proher, ale současně malých vítězství, náhlých radostí a tvůrčího vzepjetí. Pocitů méněcennosti, a naopak pyšného sebevědomí. Lásky a touhy, samoty a prázdnoty. A skvěle napsané, Sylviiny propady, ztráty i chvíle nadšení ze života ze stránek knihy přímo tryskají. Samozřejmě vše čtete s podtextem, jak to všechno nakonec tragicky dopadne... Knížka mě donutila shánět si informace o Sylviině životě i tvorbě, chystám se na četbu autobiografického románu Pod skleněným zvonem. Ještě poznámka: Není to moc vhodná četba pro ženy na mateřské. * "Pokud nevykřičím vše, co v sobě skrývám a co mi buší v srdci a v duši, všechno to věčné svinstvo, které se tu nakupilo, pokud se mi to nepodaří, ale budou z toho jen triviální podobenství a nekonečně šeredná slova a myšlenky, které budou přerušeny dřív, než je domyslím do konce - dobrá. Pak nebudu hodna svého jména - Sylvia Plathová. Psala jsem, až už se ze mě nedalo nic víc vydolovat, až jsem v celém těle cítila, že se z něj stal ohnutý luk, ze kterého vyhřezla duše jako vnitřnosti, které se měly spláchnout do toalety. Tady byla mísa, tady byla moje záchrana - tady byl papír. Žhnula jsem, napjatá jako luk, lapala jsem po dechu. Nedívat se na slova, pokud nebudou na papíře. Zůstat jenom v psaní. Nenaslouchat žádným zvukům. V zahradě zakřičela vrána - neposlouchat ji. Vrány si vždycky přály, abych přerušila to, co jsem zrovna tvořila - jednu z nejkrásnějších básní svého života - a místo toho myslela na něco pozemštějšího. Vzepřela jsem se tomu! Svírala jsem pero pevně v ruce a ono vystřelovalo slova jako kulky proti skutečnosti! Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!" ---------- Báseň "Táto" doporučuju celou přečíst, je to opravdu síla! (Dohledala jsem zatím na netu, snad přečtu i celou sbírku Ariel).

Žena, která se kontroluje. Která se ovládá. Analyzuje. Představuje si, jak se jeví ostatním. Snaží se být dokonalá. Která se kárá za každé selhání. Hledá vinu v sobě, a hned zase ve svém okolí. Která si maluje budoucnout v nejrůžovějších barvách, ale pak prožívá jen šedivou a temnou přítomnost. Která udělá pravý opak toho, pro co se rozhodla. Taková je ta Sylvia Plathová a je jedno, že jsem o ní až dosud neslyšel, protože - i když se kniha zřejmě pečlivě drží faktů ze života skutečné Sylvie - může být o kterékoliv třicetileté ženské, snad nezralé, snad přímo duševně nemocné, každopádně ale zápasící s nedořešeným vztahem k rodičům, náladovostí, perfekcionalismem. Ode zdi ke zdi. Nahoru - dolů. Tedy častěji dolů. Výborná kniha, doporučuju.