Errol

Z rozsáhlého a pestrého díla Josefa Škvoreckého (1924–2012) jsem toho sice přečetl málo, přesto patří mezi mé oblíbené spisovatele; a naprosto právem je řazen k nejvýznamnějším českým prozaikům druhé poloviny 20. století. I proto jsem se velmi těšil na životopisnou monografii, kterou o něm napsal literární badatel Michal Přibáň (*1966), působící v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Rozsáhlá kniha, nazvaná Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924–1969, je výborná po všech stránkách přesně tak, jak si knihu o spisovateli a literatuře představuji. Autor přiznává, že objekt svého zájmu má rád, že jeho Zbabělci pro něj byli kdysi určujícím literárním zážitkem, že Škvoreckého znal osobně a že se postupně i spřátelili a dopisovali si. Současně ale není jeho kniha jen obdivná a pochlebující, naopak, autor líčí i zápornější povahové vlastnosti a chování Škvoreckého, stejně jako se nevyhýbá ani ne právě pochvalným ohlasům na některá jeho slabší díla. A protože je Přibáň literární badatel, není jeho kniha jen biografií, ale i portrétem doby a nakladatelského prostředí. Škvoreckého život a tvorba od mládí do odchodu do Kanady v roce 1969 (další osudy budou v druhém dílu) byly tak pestré a bohaté, že autorovi nabízejí opravdu široké pole témat. A navíc se odehrávaly v bouřlivé době první republiky, okupace za druhé světové války, nástupu komunistů k moci, tvrdých 50. let, postupně se uvolňujících 60. let a pražského jara, které skončilo katastrofou, takže Škvorecký s manželkou Zdenou Salivarovou raději zůstali v Kanadě. Škvorecký psal od útlého mládí a současně se trápil, že není dost dobrý jazzový muzikant a že o něj holky nestojí. Až otravně (a marně) dobýval své lásky, než konečně potkal tanečnici Zdenu. Trápily jej zdravotní problémy i to, že nemohl mít se Zdenou děti. Po vydání Zbabělců (1958) následoval známý skandál a několik let, kdy nemohl publikovat. Pak se zase potýkal s kritikou, která po skvělém prvním románu nebyla s většinou jeho následující tvorby příliš spokojená, nemluvě o tom, že řadu děl vydat vůbec nemohl nebo prostě neprošla cenzurou (nebo až po mnoha letech) a že sám o svém psaní stále pochyboval. Autor bohatě cituje nejen z korespondence Škvoreckého s manželkou nebo s jeho přáteli Janem Zábranou a Lubomírem Dorůžkou, ale také z nakladatelských a cenzurních posudků a z recenzí a kritik. Hodně se věnuje i dětství a mládí. Kapitola o Zbabělcích se čte málem jako románové drama z českého literárního života konce 50. let. Vhled do této oblasti je nesmírně cenný a potřebný a kniha je v tomto směru opravdu bohatě naplněná. Ale neztrácí se v tom všem ani Škvorecký jako člověk, a to je cenné. Už teď se těším na druhý díl, na který si ale pár let počkáme...

Tak jako u předchozí autorovy knihy, ani tentokrát mi nestačily při hodnocení hvězdičky. To jsou opravdu čtenářské zážitky. Na Škvoreckého jsem narazil na počátku 90. let, když začal opět vycházet a kdy v rychlém sledu byly k dispozici všechny jeho zásadní (a vlastně i ty nezásadní) knihy. Ve stejně rychlém sledu jsem je konzumoval. Ano, byl to pro mne ten autor, který je pro čtenáře zásadní. Podle Škvoreckého citátu v Přibáňově knize máme každý nějakého takového autora. O zásadním autorovi pak také jeho čtenář opravdu hodně ví. Ale teprve díky četbě takové důkladné monografie se všechny poznatky propojí i s dosud neznámými informacemi v plastický obraz. Takže toto je další kniha na kterou jsme my, Škvoreckého fandové, čekali. A velmi netrpělivě budeme čekat na další díl.