English Is Not Easy

Kniha je dobrá pro zasmáti a názornou ukázku slovíček (formou obrázků). Kdybych s angličtinou začínala, tak se z ní nic nenaučím, lépe se mi pracuje s tabulkami.

Nakladatelství Grada vydalo učebnici angličtiny. No, učebnici. Ve škamnech k nalezení asi nikdy nebude. Ale pro nás, věčné začátečníky, to je vděčná publikace, protože u opakování slovíček se přestáváme motat kolem už tolikrát prožité zápletky o tom, že Jenny potkala Johna, že John má modrou bundu a Jenny se Johna ptá, jestli má modrou bundu a John tu modrou bundu má a John to přizná a ptá se na zelené triko, kterým se honosí Jenny. A tak dále a tak podobně. V učebnici English is not easy se jde tvrdě na věc. Místo bundy se spíš učíme na trochu přirozenějších polohách života, jako třeba co všechno se dá dělat s nohama (lízat je, kousat, slintat na ně, líbat je) nebo prožít paranoidní parádičku s tím, kdo je vinen ve vraždě. Rozhodně zajímavější než Johnova modrá bunda. Kniha English is not easy mě anglicky nenaučí. Protože, jak sama autorka píše v úvodu, ona se naučila až při ostrém provozu v New Yorku. Učení cizího jazyka z knížky? Podobné, jako se učit na kole z knížky. S hrůzou jsem zjistila při pročítání učebnice, že prakticky všemu rozumím. Ale když zavřu oči a mám sesmolit větu, dostanu záchvat paniky a hroutím se pod nánosem nesmyslných slov a předložek, které vždycky použiju tak, jak se to používá v rodině u Hotentotů. Bez ladu a skladu a s vidinou toho, že až budu přebírat Nobelovu cenu, řeč pro jistotu vystřihnu v češtině s překladatelem, než abych riskovala, že mi Nobelovku zase odeberou, protože si řeknou, že ji dali omylem pokojské na hotelu. Samotná kniha je udělaná s vtipem. S trochou lechtivého nádechu. Nebrání se „tématům“. Takže zjistíte nejen jak říct za, před, pod, vedle, nad, v a použít to ve větě, ale zabrousíte i do běžného života angličtiny. Do pouliční angličtiny. Ne tak ve smyslu slangu, ale v použitelnosti. Prostě až vám někdo anglicky řekne, že budou padat psi a kočky, tak nevolat psychiatra ani veterinu, ale vzít si na špacír deštník. Někde jsem četla, že mozek tím, že z nás dělá věčné začátečníky, se brání tomu, aby přijal novou osobnost, která s novým jazykem přijde. Ne že by přišla, ale tomu lumpovi to tak přijde. No, tak se brání. A neví, nedouk, že se tím brání příležitostem pro celou osobu. A při každém vzedmutí ducha, který vzkřikne ve slabé chvilce, že je potřeba se naučit anglicky, oznámí, že je to zbytečné, a že Google už má ten svůj překladač a že s ním to docela jde, tak co se namáhat. Duch poklesne v nadšení a mozek nakáže, pro zastření té ztráty sebevědomí, aby si osoba dala čokoládu nebo zmrzlinu. To je dostatečná odměna za tu snahu se k něčemu donutit a přesto nic neudělat. Autorka přiznává, že jí nejvíc pomohlo, když si v New Yorku nová slovíčka ilustrovala, jinak by si je nezapamatovala. A že si jich ilustrovala tolik, až z toho vznikla kniha English is not easy. Obrázky jsou nápadité, vtipné, žádný ubohý kýč. Ale jak to budu dělat já? Kreslit neumím, nová slovíčka si do not na bicí nezapíšu. A jo, rozhodně si teď knížku budu tahat nejméně měsíc v kabele a ve volných chvílích do ní zírat, zavírat pak oči a končit u poháru zmrzliny. Název knihy, jen tak mimochodem, kecá, angličtina je jednoduchá. V lecčems proti češtině až primitivní, ale ten monument češtiny do hlavy prostě nechce vpustit už ani to podvyživené nedochůdče jménem angličtina. Nedá se nic dělat, máme prostě fenomenální mateřskou řeč, která, stejně jako u Mrakoplaše jedno z osmi kouzel, zaplaví celý mozek a nepustí do něj žádnou jinou řeč. A ti, kterým se to povede… jsou nemocní. Tak, mám zdůvodnění a jdu si dát kýbl zmrzliny. A nalámu si do něj celou tabulku čokolády. A pak budu brečet do duchem, že si mě nikdy nevezme Johnny Depp. Se svou modrou bundou. Hajzl.