První část knihy je skvělá. Přesně podle anotace osvětluje mechanismy a uvádí různé příklady toho, jak je snadné náš mozek pomocí té správné hudby opít rohlíkem a na vařené nudli nás dotáhnout přesně tam, kde nás někdo chce mít, protože hudbou lze zvýšit množství námi utracených peněz v obchodě či restauraci, ale taky třeba podpořit léčbu různých fyzických i psychických neduhů včetně nespavosti či deprese. Věci zajímavé, k nimž není zapotřebí žádné zvláštní znalosti. Pak ale autor změní téma a začne na nás populárně naučnou formou chrlit hudební teorii a příslušné kapitoly z fyziky či kombinatoriky, a to tak zvláštním způsobem, že mi uniká, pro koho to vlastně píše. Dostane se nám výkladu o tvoření stupnic a různých harmonizací, o frekvenci a barvě tónů, ladění nástrojů atd., jenže bez nezbytných hudebních symbolů zapsaných v notové osnově (které by ne-muzikant samozřejmě nepobral) a celkově to vyznívá poněkud rozpačitě. Výrazy jako "melodie c c c e e e g" muzikantovi znějí v lepším případě legračně a laik stejně nechápe, která bije. Totéž v bledě modrém platí o fyzikální podstatě skládání vlnění. I v této části knihy však můžete najít různé zajímavosti podle toho co už znáte či jste schopni pochopit. Pan Powell je asi zkušený přednášející, jenže kniha a přednáška není totéž a to, co možná okoření přednášku, v knize působí jaksi nepatřičně - řada věcí se zde opakuje a snaha přiblížit se laickému čtenáři nevědeckými zlehčeními či humorem tu vyznívá též poněkud rozpačitě. Pokud si chcete přečíst dobrou knížku podle anotace, prostě ji dočtěte do "bodu zlomu" a pak ji odložte :-) --- "Skupina francouzských výzkumníků vedená Nicolasem Guéguenem provedla studii, v níž mladík dostával s dvojnásobně větším úspěchem od dívek telefonní čísla, držel-li v ruce futrál na kytaru."