Elak z Atlantidy

Elak, kedysi známy ako Zeulas z Cyreny, jedného dňa vyhral súboj, vzdal sa trónu v prospech svojho brata a vybral sa na cestu tuláctva. A niekde po ceste sa k nemu pridal Lykon, večne podgurážený tiež dobrodruh a bojovník. Ten prvý sa oháňa kordom, ten druhý mečom. A spoločnými silami sa dostávajú do napínavých súbojov s čarodejníkmi a kňazmi a mágmi, ktorí nejako otvorili vyššie poznanie a požičali si moc od hnusne temných božských bytostí. Takže sú títo zloduchovia väčšinou ešte aj škaredí. Má to teda kopu prvkov, ktoré boli v tom čase úplne bežné, no teraz by sa nad nimi zdvihlo nejedno obočie. Na druhej strane je Elak zaujímavý chlapík. Aj milovník, takže z problému ťahá sporo odetú krasotinku. A radšej vždy inú. Ale je sympatický tým, že prejavuje strach a správa sa ľudsky. A možno platí, že jeho ťaľafatky sú napísané podľa totožnej schémy, ale aj tak dokážu zaujať. Tou podmanivou atmosférou. Tým temným prísľubom lovecraftovského hororu. Tými zaujímavými charakterovými okamihmi, keď proste niekto urobí niečo nad rámec svojho typového chlievika... Elak je teda napriek všetkému zaujímavý. A hoci jeho svet tvoria len štyri poviedky, vytvoril si pre seba dosť priestoru, aby ponúkol zase o niečo odlišné spracovanie meča a mágie. Ktoré je ale pritom v podstate úplne klasické. A pritom zahalené do hororu. Je ozaj škoda, že je Kuttner taký opomínaný.

Kdo by netoužil opět putovat bájnou Atlantidou a prožívat další skvělé příběhy, jako tomu bylo po boku krále Kulla. Anotace k příběhům Elaka k tomu přímo vybízela a tak jsem se s chutí do dávných časů opět ponořil, abych opět prožil skvělá a jednoduchá dobrodružství, kde každý ví, kdo je klaďas, který čaroděj dostane přes fusatou hubu a kterému bohu zavřeme dveře do našeho světa před chapadly. To vše kniha poskytne, ale ne v té „Howardovské formě“, kterou bychom čekali. Problém je jak v samotné délce povídek, kdy se na velmi krátkém rozsahu snaží Henry nacpat všechny možné ingredience podobných Conanovských dobrodružství, ale pro mne také ve světě, do kterého je putování Elaka vsazeno no a pak také samotné postavy taky moc bodu k plusu nezískají. Elak je takový nijaký, jeho v předmluvě představené skvělé schopností s rapírem nejsou nikde využity, souboje vyhrává většinou díky zásahu přátel na poslední chvíli (oblíbený teleportující se druid Dalan s blesky na počkání) nebo tím, že prostě uklouzne a uhne blížící se ráně. Jeho souboj s Conanem by byl velmi rychlý. Jeho pravá ruka, notorický alkoholik Lykon, není zábavný ani trochu, spíše směšný a časem v jeho ožralém stavu až otravný. Ostatní postavy se příběhy jen mihnou, bez zanechání nějakého kouzla osobnosti či vlastního přínosu. A tolik nutné doplňky v podobě nebeských krásek oblečených do jemné látky, jež zdůrazňuje její úžasné křivky na slonovinově bílé kůži, jsou zde jen nezajímavým komparsem. Do povídky Hromy za rozbřesku Henry nacpal snad vše, co daný žánr nabízí (exilovaný král, zahozené dědictví, dávní bohové, skryty národ, námořní bitvy, souboje čarodějů, epický střet armád…), čímž se některé klíčové věci odbyly na pár řádcích, kdežto jiné dostaly zbytečné moc prostoru. Teleportování přes celou zemi bylo taky zvláštní a ne jen v této povídce díky přiložené mapě to úplně ne vždy geograficky sedělo, což zážitku taky nepomáhalo. Plémě Dagonovo byla kratší kompaktnější povídka, ve které bylo sice mnoho hloupostí a nelogičností, ale fungovala. Třetí povídka Za Fénixem, je taky příjemná jednohubka, která mohla mít více prostoru a rozvinout tak mytologii kolem umírajícího krále a jeho bohů. No a poslední povídka Dračí měsíc byla inu nejlepší, přinesla zajímavé prvky („Jezerní paní“ z dob „před-Atlantidských“), nějak završila Elakovo putování za svým dědictvím a zbavením Atlantidy ultimátního zla a rozloučila se i s pěkně hořkosladkým koncem, který dodal povídce punc toho pravého dobrodružství, tajemna a smutku. V tomhle duchu měli být i ostatní povídky a sbírka by se vedle Kulla nemusela vůbec stydět. Takhle zůstala na půl cesty s ožralým Lykonem a nezajímavým Elakem. Drobou výtku bych měl k tomu, jak Henry pracuje s „časovou osou naší fiktivní historie“, neboť míchání Atlantidy s Vikingy a jejich bohy, Cimmérií, Stygií apod. tam prostě "ještě" nepatří a celkem to narušovalo putování Atlantidou. Díky poslední povídce lepší průměr, ale vracet se k tomu bude asi málokdo…