Při četbě této knihy mi na mysl přicházelo adjektivum "milá". Milá je atmosféra, kterou Louie Kemp svým vyprávěním navozuje, milé (a zábavné) jsou anekdoty o Rolling Thunder Revue, milé je líčení Dylanových obav i radostí. Kupříkladu na začátku je historka, jak parta kluků včetně Bobbyho a Louieho zkouší první cigaretu. Na scénu se přižene jako bohyně pomsty matka jednoho z nich a donutí chlapce zhluboka šlukovat. Netřeba dodávat, že devítileté děti se brzy svíjí na podlaze s kašlem a slzami v očích. Tato metoda, jak předcházet kouření mladistvých, je však přinejmenším sporná - fungovala snad u Louieho, ale u Boba rozhodně ne (a u mě taky ne). Kniha se od ostatních podobých memoárů z pera Dylanových přátel odlišuje zvlášním důrazem na židovství a duchovní vývoj obou hlavních aktérů. Nechci zpochybňovat autorův pohled na Dylanovo náboženské přesvědčení - jistě je ovlivněn svým pojímáním víry -, ale na základě několika Dylanových vyjádření v rozhovorech si nemyslím, že byl nebo je nějak zvlášť zapáleným židem. Kupříkladu ve svých Kronikách se k tomuto tématu dostává snad jen jednou, když s despektem píše o tom, jak ho tisk nazval po návštěve Izraele, kde se nechal vyfotografovat s jarmulkou na hlavě, sionistou. Autor také taktně přechází mlčením Dylnův rozvod a následný sňatek se zpěvačkou gospelové skupiny, která, pokud je mi známo, rozhodně židovka nebyla. Každopádně kniha jistě potěší všechny milovníky Dylanovy tvorby a poskytne zajímavé útržky ze zákulisí jeho života.