Dvakrát sláva anarchismu

Kniha určitě přináší řadu podnětných myšlenek, které stojí za zamyšlení. Přesto se mi některé argumenty autora zdají přinejmenším vratké – často prezentuje určité jevy jako důkazy, aniž by je kriticky zhodnotil, jako například v úryvku zde: „Zkuste si na chvíli představit, že někdo spáchá sebevraždu. Jeho přátelé a příbuzní si pak nutně začnou jeho život vykládat tak, aby k té tragédii nějak spěl, aby ji vysvětloval. Přitom je docela možné, že jeho čin způsobila krátká chemická nerovnováha, chvilková panika nebo okamžitý tragický věm. V takovém případě přepsání celé biografie tak, aby směřovala k sebe vraždě, znamená naprostou dezinterpretaci lidského života.“ Ovšemže může mít pravdu, stejně tak, jako ji mít nemusí, neboť sebevrah mohl mít dlouhodobé problémy a vůbec to nemusela být „slabá chvilka“ – čekal bych, že autor bude připouštět obě tyto možnosti v zájmu objektivity. V knize je trochu cítit, že autor pochází ze západního akademického prostředí, ze země, která je spojována s kontroverzemi během války ve Vitnamu. Pro čtenáře z východní Evropy mohou být některé jeho představy až utopické či dokonce autoritářské – jakoby si neuvědomoval realitu a existenci života mimo svou „bublinu“. V textu občas zaznívá Leninovo jméno, (naštěstí) v negativním kontextu. Snad právě proto mne zklamala absence alespoň zmínky o anarchistovi, který tohoto masového vraha měl reálnou šanci porazit, a totiž jméno Nestora Machna a jeho Machnovščyny. Tento a podobné výpadky tak důležitých faktů a reálií vnímám jako úzkoprsost některých akademiků, kteří často přehlížejí a ignorují historické zkušennosti z východní Evropy a jiných částí světa – a není to právě tato úzkoprsost, která jde na ruku autoritářům, všemocným korporacím a manipulátorům s realitou? Člověku z regionu, který nikoho nekolonizoval a zažil na vlastní kůži totalitu a útlak jak ze západu, tak z východu může být anarchismus a hlavně touha po důstojném životě a po svobodě přirozenější, než americkému akademikovi, který o anarchismu a podobných věcech jako omezení militarismu a státní moci jen teoretizuje. Možná právě „obyčejný“ východoevropský člověk – ať už Čech, Ukrajinec, Polák, Rumun, Litevec či Slovinec má k autentickému anarchismu často blíž než leckterý politolog, který píše o anarchismu z pohodlí liberální demokracie. Jak ale autor na začátku knihy říká, jsou to jen zlomky jeho pohledů a myšlenek, tudíž kniha z tohoto pohledu má co nabídnout.