Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek

Další z mnoha absurdních příběhů z Ruska, tentokrát ze samého počátku, pár let po bolševické revoluci. Autor líčí své neradostné putování po věznicích a pracovních táborech a naštěstí zdařený útěk do Finska.

Nejdříve se musím přiznat k jedné věci. Až dosud jsem se domníval, že co se týká literatury faktu, pojednávající o prvních letech bolševického režimu v Rusku, sotva se může objevit kniha, která by mě v tomto ohledu mohla nějak překvapit. Jurij Dmitrijevič Bezsonov (jehož vzpomínky na tuto krutou dobu s názvem Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek jsem přečetl se zatajeným dechem) mě přesvědčil o opaku... Jak známo, tzv. Velká říjnová socialistická revoluce byla ve skutečnosti protistátním pučem nevelké skupiny teroristů, kteří by neměli sebemenší naději na uchopení moci, pokud by prozatímní vláda Alexandra Kerenského projevila více rozhodnosti a akceschopnosti. Útok na Zimní palác se rovněž odehrál úplně jinak, než jak to po léta prezentovala komunistická historiografie. Do sídla vlády tenkrát vtrhl dav ozbrojenců, demoralizovaní obránci spořádaně odešli a vlády nad obrovskou říší se zmocnili Lenin a Trockij se svými kumpány. Takto tristní to celé bylo... Potvrzuje to ostatně i Jurij Bezsonov, který jako zástupce velitele vojenských oddílů, majících bránit Zimní palác, byl přímým účastníkem této události. Jeho kniha začíná stručným vylíčením oné tragické noci, kdy v Rusku na dlouhá desetiletí zemřela demokracie. Pro něho samotného pak začíná několikaletá anabáze štvance, při níž se střídají zatčení s pobyty ve věznicích a následnými útěky. Když je nakonec držen ve vazbě na Špalerné ulici v Petrohradě, dochází u něj k zásadní duchovní katarzi... Bůh může vstoupit do lidského srdce nejrůznějšími způsoby. Když Jurij Bezsonov popisuje, jak tomu bylo u něj, čtenář s úžasem sleduje proud jeho myšlenek a je ohromen přeměnou člověka plného nenávisti, zloby a pomstychtivosti v křesťana... Vnější životní podmínky se ovšem nemění, a pokud, tak k horšímu. Následuje totiž poslední, údajně konečná stanice, odkud již není návratu Solovecké souostroví má pověst nejkrutějšího bolševického žaláře. A právě sem je Jurij Bezsonov eskortován, právě tady bude jeho křesťanská víra vystavena nejtěžší zkoušce... Kniha Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek je (minimálně tedy zhruba od své poloviny) fascinujícím a v mnoha aspektech výjimečným náboženským vyznáním. Autor v řadě pasáží (dopisy sestře) vyjadřuje názory, které je možné vnímat jako nadčasové. Ačkoli je bolševický režim svou podstatou nelidský a zrůdný (protože odmítá, ba nenávidí Boha), v žádném případě to neznamená, že ideálem je Západ s jeho demokracií a lidskými právy, jež jsou pouhými racionalistickými konstrukty. Již Vladimír Solovjov předpovídal, že pseudonáboženství v podobě víry v technický pokrok zákonitě přivede západní civilizaci do totality srovnatelné s tou komunistickou. A stejné varování nalezne pozorný čtenář i u Jurije Bezsonova!