Dvacet milostných básní

Jestli chcete na poezii balit ženský (muž), nebo se rády rozplýváte nad básnickými metaforami-hrátkami o lásce (žena), nehledejte dále! Za léta jsem vždycky slyšel jedince zmínit Pabla Nerudu, tu a tam, jako kdyby to byl snad nějaký básnický bůh, samá superlativa, citace, navíc byl v Československu, které i vícekrát navštívil, relativně hojně (ač ne kvalitně) překládanou osobou, už jen skrz náhodnou podobnost jmen s Janem Nerudou... ale jak říkal Kevin Smith, "mám tendence pře-kompenzovávat věci, protože jsem vyrůstal tlustej" a Neruda nebyl od pohledu žádnej Don Juan, takže to doháněl básněním. A hned od začátku je vám jasné, proč z něho všichni tak tečou - umí to se slovy, s jazykem poezie, s tou pravou kýčovitostí lásky a erotiky, která se přelévá z jedné nádoby do druhé a funguje, zaměňuje se, je současně metaforou i realitou. Je to ale taky poezie náladová, pokud jste zamilovaní, najdete si tu hodně a vleje vám to krev do žil, pokud se nad láskou trápíte, nebo ji snad považujete za méněcennou, taky si tu něco najdete... pokud jste cynikem (nebo jen prostě máte doopravdy smysl pro humor), pobavíte se nad Nerudovými způsoby o tom, jak se něco někam strká, sune dovnitř, zalézá, vtlačí atd. Jakožto člověk vystavovaný podobným sexuálním narážkám velmi často jsem se nad podobným lišáctvím nejednou, nechci říct zasmál, ale dokázal jsem ho ocenit a stejně tak cením ten level (tu úroveň), cením volný verš.

Ech, díky četbě tohoto nového překladu Nerudových Dvaceti básní jsem si především opětovně připomněl, jak zoufale nemožné je adekvátně přeložit valnou většinu poezie... Sice totiž věřím, že se překladatelka Jana Pokojová opravdu snažila, její úsilí koneckonců dokládá i fundovaný doslov pojednávající o specificích české recepce Pabla Nerudy. Minusem tohoto textu ovšem je, že o básníkovi samotném se toho dozvíme jen minimum a o přeložené sbírce, okolnostech jejího vzniku, dobovém kontextu, její recepci a kritických ohlasech, jejím místě v dějinách španělsky psané poezie a interpretaci, což vše by člověk od doslovu tak nějak čekal, pak zhola nic. Je tam uveden tolik její původní název, rok vydání 1924 (očekával bych aspoň zdůraznění, že jde o autorovu druhotinu a vydal ji v pouhých dvaceti letech). Zaráží to i s ohledem na fakt, že odpovědnou redaktorkou svazku byla Klára Goldstein, krom jiného autorka nerudovské monografie vydané UP Olomouc, mimochodem hned dvakrát citovaná a pochválená v doslovu (je snad překladatelka její studentkou?), tak bych očekával, že ví, jak psát doslovy ke knihám tohoto typu, jakkoli pravdou je, že i v básních samotných ponechala spoustu míst, která by si redakci (stylistickou, slovoslednou, rytmickou), neřkuli opravu rozhodně zasloužila (zde jde především o dva kiksy na s. 85: „za nocí jako *této“ m. tato; tamtéž nenáležitá čárka /ani s oporou v originále/ „Těm jejím velkým očím, jak mohl bych se bránit“). Největší problém však je, že nové překlady Nerudových sugestivních veršů často postrádají básnické kouzlo nejen originálu, ale velmi pravděpodobně i staršího překladu z pera Lumíra Čivrného (1964). Při četbě jsem totiž cítil, že to prostě nějak hapruje, a ač nejsem žádný velký znalec španělštiny (notabene chilské), vícero básní jsem si srovnal s původním zněním, zarecitoval nahlas a následně i vyposlechl nahrávku profesionální recitace rodilým mluvčím (doporučuji: https://www.gavilan.edu/academic/spanish/gaspar/html/27_02.html). Ani Čivrného překlad – přiznám se upřímně – jsem zatím nečetl, ale z dávných let znám jeho překlady jiných španělsky píšících básníků a mnohé z nich mi učarovaly. Hned jsem si ovšem příslušné vydání objednal v antikvariátě – proč jsou proboha kolibříky tak drahé?! vždyť ještě před pár lety jsem je kupoval za padesátikorunu – a vbrzku si jej pro srovnání přečtu. Seznám-li, že se mýlím a že překladatelce a editorce, jež v inkriminovaném doslovu starší překlady Nerudovy poezie, Čivrného nevyjímaje, dosti šmahem ostrakizují, odsuzují a odmítají, pak tento komentář pochopitelně dodatečně upravím. Aby bylo jasno, sám překládám (arciť ne ze španělštiny a poezii jen zřídka) a je mi zřejmé, že převést Nerudovy milostné básně se všemi jeho asonancemi, aliteracemi, jinými eufoniemi a specifickým rytmem/arytmií je prakticky nemožné. Ovšem je mi zřejmé i to, že pokusíme-li se o to (a za to patří Janě Pokojové obrovské uznání), pak vyrovnat se s těmito formálními kvalitami vyžaduje značnou kreativitu a nemalý vlastní básnický talent. Ten překladatelka obávám se nemá, zatímco tvůrci starších převodů (mj. i Nezval, Pilař nebo právě Čivrný) ano. A byť se jistě vzdálili doslovnému znění originálu více než ona (jakkoli nechápu, proč jim v doslovu vyčítá toto či třeba „zbytečné“ slovosledné inverze, když se toho sama – jak jsem při srovnání zjistil – nejednou také dopouští), v překladu básně přeci nejde ani tak o doslovnost, jako spíš o dosažení obdobného účinku. A v tomto ohledu dost možná uspěli lépe. Tyto překlady totiž povětšinou nemají mélické kouzlo, jaké – přiznávám: zcela intuitivně – cítím z četby a poslechu originálu. Cílí asi víc na přesnost, a to i v přenosu formy, leč nefunguje to. Mnohokrát jsem měl pocit, jako bych četl pouhý podstročnik – doslovný překlad originálu, jenž má teprve být zbásněn. Pocit, jako bych četl verše, které by žádný český básník nenapsal. A takhle se básně nepřekládají. Knihu nehodnotím úplně mrzce mj. proto, že mi poskytla – i tím doslovem – prostor k těmto zajímavým úvahám, přiměla mě vyhledat si původní znění, poslechnout si je a obcovat díky tomu po delší době zas s latinskoamerickou poezií bezprostředně. A – v neposlední řadě, ať nejsem tak příkrý – obsahuje i spoustu míst, jež svou sugestivitu neztratila. Jako vhled do fascinující Nerudovy obraznosti a metaforiky, kdy cit, krajina, příroda (moře! v ještě víc vítr!) a tělesnost mnohdy slévají se v jediné poetické universum, určitě poslouží. Jen z ní zkrátka bohužel nedokážu vybrat překlad, který by se mi líbil jako celek. Za nejlepší pokládám čtvrtou, sedmou, osmnáctou, devatenáctou a dvacátou báseň, jakož i dovětek – Píseň ze zoufalství. Devatenáctá báseň To slunce, co barví klas, má mladá snědá dívko, to, co dává nám plody a mořské řasy loví, to zrodilo tvé tělo a rozzářené oči, tvá ústa, která zdobí úsměv stvořený z vody. To chtivé černé slunce proplétá se pramínky tvé husté černé hřívy, když náruč otevíráš. Se sluncem si pohráváš jak s neposednou říčkou, co do tvých jasných očí dvě temné tůně vlívá. Nic mě k tobě netáhne, má mladá snědá dívko. Od tebe se vzdaluji, jak polednímu času. Jsi jako mládí včely, ztřeštěné a bláznivé, jsi opojením vlny, jsi silou žitných klasů. Však přesto tě mé srdce ukryté v stínech hledá a rád mám tvoje tělo, tu radost, volnost v hlasu. Jsi motýl snědých křídel, jsi sladká, věčně žiješ jak lány, voda, máky, jsi jako slunce jasné.