Důvěrná zpráva o Janu Žižkovi z Trocnova

Čtu paralelně monografii „Jan Žižka“ od Petra Čorneje, takže mohu srovnávat. A že je CO srovnávat… Napsal jsem si během četby „Důvěrné zprávy“ spoustu poznámek, ale vydalo by to na středně dlouhou novelu, tak sem vložím jenom několik kusých, subjektivních postřehů. Jednostrannost, černobílost a tendenčnost z téhle knížky čouhají jako péra z gauče. Zatímco pan Čornej se snaží (bez zášti!!!) každý fakt a každou událost čtenáři poctivě vysvětlit (každý detail 6x obrátí v ruce, abychom si ho mohli prohlédnout ze všech stran) a krůček po krůčku se pokouší dobrat k nejpravděpodobnější verzi té které události, pan Konáš si hned na začátku, podoben prokurátoru Urválkovi, vytkl jasné (subjektivní) teze a celou knihou (vyzobáváním citátů a předkládáním předpojatých interpretací) se pak snaží, s těžko skrývanou nenávistí vůči obžalovaným (0% kladů, 100% záporů), tyhle svoje teze dokázat: Teze č. 1: Hus byl nezodpovědný náboženský fanatik a nespokojený mrmlal, toužící po mučednické smrti a jeho jediný „historický význam“ spočívá v tom, že zničil pražskou univerzitu. Teze č. 2: Žižka byl bandita, vrah, sadistický hrdlořez a lstivý a nespolehlivý vojenský velitel, který šel jenom po mamonu. A zde ti předkládám, milý čtenáři, „důkazy“, že tomu tak skutečně bylo. Žádné váhání, žádné porovnávání (a vážení na vážkách) rozporných informací – ne: Bylo to takhle! Konáš (stejně jako ten Urválek) měl rozsudek napsaný už před započetím procesu: VINEN! „Studie“ se nese na vlně bodré, hospodské rozpravy, když autor kupříkladu Husa přirovnává k Járovi Cimrmanovi a kázání středověkých kněží ke scénkám Felixe Holzmanna. (Fakt vtipné!) Jediné charakteristiky, které autor používá (cituji): fanatik, řezník, vrah, lůza, primitivní sadista, ideologická diverze, sobectví, lakota, podlost, závist, arogance… Tedy slovník (a obecně i názory) radikálního katolíka 15. století. Navíc pan Konáš buší na čtenářovy nejnižší pudy – konkrétně na závist. Nikdy neopomine, podobně jako komunisti, když v padesátých letech dupali po příslušnících buržoazie, zdůraznit, že si Hus a Žižka žili LÉPE než „prostý lid“. Že měli prachy – čímž by nám měli být okamžitě podezřelí. Žižka měl domy v Praze, Husův nástupní plat v Betlémské kapli (jen považte!) byl tak velký, že si za něj mohl koupit dům, Hus dokonce půjčoval na úrok (jak mohl potom takovýto bezzásadový člověk kázat o pravdě?), a dokonce – ačkoli se ani na sto procent přesně neví, jestli Hus opravdu pochází z Husince – Konáš jako kouzelník Pokuston vysype z rukávu teorii, že bohatí museli být určitě i Husovi rodiče (další přitěžující okolnost pro Husa!), protože když už žili v Husinci, tedy nedaleko Zlaté stezky, lze z toho prý logicky vyvodit, že se museli válet v penězích . A Žižkovou motivací ke všem jeho hejtmanským činům také byly podle pana K. jenom prachy. (Já netvrdím, že Žižka nekradl a neloupil, ale ukazovat jen odvrácenou stranu Měsíce je u historické monografie naprosto neprofesionální.) Konáš dokonce jde tak daleko, že – navzdory všem ostatním historikům – tvrdí, že Žižka byl nejspíš „nejslavnějším simulantem českých dějin“ a že si „předstíranou slepotou“ (poté, co utrpěl zrnění i druhého oka) honil další politické body. (Zřejmě později opravdu začal na druhé oko znovu viděl – ale „simulant“?) Konáš má pro Husa jenom úšklebek a pro Žižku pohrdání – už jenom tím, jak zesměšňuje a bagatelizuje jednotlivé husitské bitvy… Čtení jsem vzdal ještě před polovinou knihy – neměl jsem na to žaludek. Resumé: Chcete-li se dozvědět SERIOZNÍ informace o Žižkovi a o husitské revoluci obecně, přečtěte si monografii Petra Čorneje – tu vám vřele doporučuji, čte se to výborně!

Další vynikající monografie o husitském vojevůdci je téměř detektivní, podvratné, ikonoborecké, kacířské a buřičské dílko, poctivě pátrající po podstatě osobnosti husitského hejtmana. Je to velice čtivá, realistická kniha, která vychází ze znalosti lidských povah, je logická a používá poctivou argumentaci. Tam, kde polemizuje s úchvatnou monografií mistra Čorneje, již skvěle doplňuje, jsem se většinou musel přiklonit na stranu pana Konáše, ačkoli by k tomu pan Čornej jistě měl co dodat. Pobavily mne ironické šlehy do řad našich současníků a při čtení Žižkovy diagnózy ("Dnes bychom Žižku klasifikovali jako společnosti nebezpečného cholerického psychopata, schopného řešit násilím jakýkoli sebemenší problém.") jsem se neubránil srovnání s jistým politikem, což bylo zřejmě autorovým záměrem. Musím ocenit odvahu, s níž se pan Konáš odhodlal zpochybňovat a bořit naše setrvalé, neopodstatněné a v praxi i teorii překonané národovecké, pseudovlastenecké názory, a postavit se na stranu obyčejných pracovitých lidí, kteří udržují tento svět v chodu a nejvíce trpí následky činů šílenců s přetlakovanými egy. Je škoda, že tato kniha nevyšla dříve než mistrovské dílo pana Čorneje, protože by bylo přínosné, kdyby k ní také přihlédl. Možná také nastal čas, abychom přejmenovali některé městské čtvrti, náměstí a ulice... Jenže my se čelem ke své minulosti, přítomnosti ani budoucnosti příliš často nestavíme. Bravo, pane Konáši! A ilustrace jsou také vhodné a velice zajímavé, paní Dobiášová.