Kira Jane Buxton - Království dutců V každé anotaci se dočtete, že román začíná idylickou rodinkou. Velký Jim - krásný zástupce lidského rodu. Pije pivo, chodí na fotbal, na soutěže ve žraní párků, na přehlídky velkých aut, seznamuje se s ženami přes Tinder, z kterých se většinou vyklube nějaký šmejd, prostě typická karikatura Američana. Jeho společníci jsou Dennis, bloodhound, který devadesát procent svého života tráví válením se na gauči olizováním si kulek a jeho IQ se rovná mrtvé vačici a vraní samec jménem ST (SračkoTrus), rodinný komik a vypravěč příběhu. Když jsem četla, že jednoho dne vypadne Velkému Jimovi oko, myslela jsem si, že se jedná o oko umělé a vše se bude točit okolo něj. Nikoli. To oko bylo pravé. Kdyby šlo jen o oko. Po ulicích se začínají trousit mamlasi, jak ST nazývá lidi (které mimochodem miluje a cítí se být jedním z nich), kteří mutují v podivné bytosti podobné zombiům a škrabou rukama po všem skleněném, až si ty ruky uškrábou. Asi nějaký virus. Kromě Jimova oka odpadávají lidem i jiné různorodé části těla, ale dutcům (jakože těm lidem) to nevadí, hlavně najít skleněnou tabulku, která se rozsvítí a do které se dá ťukat. Čtenář očekává, že podobně jako v Kingově Svědectví, se objeví pár zdravých jedinců, kteří zachrání svět. Bohužel. Nadvládu nad Těmi, kteří berou, ale nesplácejí, bere Příroda. A jaká je Příroda, taková je i kniha. Krásná i krutá, bezohledná i odpouštějící, pokud jde o teritoria rozdělující i spojující. Dost se tam umírá, ale tak to v Přírodě chodí, ale o to víc se zachraňuje. Víc neprozradím. Zpět na začátek. Jediný, kdo si z rodiny zachová zdravý rozum je vraňák ST, který se smíří s Dennisem (víte, tím neustále si kulkoolizujícím psím povalečem), a oba vyrazí zachránit svět. Pro oba je to vývojový román - ST se musí vyrovnat s krizí identity, i bloodhound dokáže, že psiska stojí za to. Musím pochválit jazyk - ST si teda do huby nevidí, překlad (Milan Žáček), chytlavou obálku a zejména neotřelé téma. V Kiře Jane Buxton jsem našla Kinga v sukni. ????

Popsat zombie apokalypsu z pohledu zvířat je hodně dobrý nápad na povídku. Delší prostor to ale moc neutáhne, a tak se původně hodně zajímavá a místy i vtipná věc zhruba od strany sto padesát mění na poměrně nudné čtení, které člověk dočte víceméně jen z povinnosti. Škoda.