Warcraft Duše démona

Co dodat. Ani druhy diel nesklamal a pribeh Malfuriona, Ilidana, Tyrande a ich pomocnikov z buducboti nabera na zaujimavosti. Clovek sa tu nieco viac docital o dracich Akspektoch, co som ja osobne uvital. Smelo odporucujem a uz sa tesim na 3 diel. :)

Prostřední díly to mají samozřejmě vždy nejtěžší. Váto proč? Teď vás šokuju. Neobsahují totiž začátek ani konec, přátelé. Já vím, já vím, je to šok. Ale je to tak. Nemají dramatický začátek a nemají očistné zakončení. Proto musí jen běžet. Když běží v brakové (promiňte, ale jakoukoliv definici najdete, tohle tam bude sedět) fantasy literatuře, nejjednodušším druhem běhu je nekonečná změť více či méně obměňovaných bojových scén. A to je shrnutí celé knihy. Změť bojových scén. Vývoj děje? V pár větách abych nespoiloval: Drak vytvoří divnou věc a pak ji použije. Armáda ustupuje, aby se otočila v ofenzivu a pak zase ustoupila. Během toho je samozřejmě pár "ozvláštňujících" vložek jako počátky Pohromy, zajímavá bohyně a podobně. To samo však na zcela primitivním ději nemění nic. Dovoluji si postesknout, že i relativně zajímavé body v příběhu nakonec vyznívají naprázdno. Když už muselo k té recyklaci Xavia dojít (a ono musel, to autorovi nevyčítám, to vyčítám původním tvůrcům), mohl jeho potenciál alespoň být využit což nebyl. Když už si vymyslíme nepřiměřeně OP dráčky a nepřiměřeně OP schopnostmi, udělejme je zajímavými přemýšlejícími a tak vůbec. Takhle jsou všechny krom Nelthaiona vlastně jen nezajímavými kulisami. Z mého pohledu je tento díl nejhorší, ale není to jeho chyba, je to jen bolest, kterou sebou musí nést. To ovšem samo o sobě nečiní knihu nezábavnou. Já ji rád, bavila mě, i napodruhé jsem si ji užil. Pokud nic jiného, pomáhá alespoň rozvíjet charaktery postav, které mám rád. I k tomu by jeden mohl mít pár námitek, ale obecně vzato vem to čert. Prostě se u toho člověk pobaví, užije si to. A musím uznat, autorovi se vcelku podařilo vybudovat takový ten zajímavý konec, kvůli kterému si trojku prostě musíte přečíst, takže...