Duše čarodějky

Tak jo… dočteno. Duše čarodějky – a já mám takový ten zvláštní pocit, kdy vlastně nevím, co přesně se „pokazilo“… ale vím, že už to nebylo ono. První dva díly mě chytly víc. Tady jsem celou dobu měla pocit, že vlastně pořád jedu v tom samém příběhu. Jen s jinou dvojicí. Stejný svět, stejný styl, stejný typ nebezpečí… a najednou mi došlo, že už mě to ničím nepřekvapuje. Spíš než nová kniha mi to přišlo jako další kapitoly jedné dlouhé. A možná je to přesně ten problém – ono to není špatně napsané. Jen už to nemá kam růst. Postupně mě přestával bavit i ten svět kolem. To, co bylo na začátku zajímavé – nestvůry, magie, temná atmosféra – se pro mě změnilo spíš v kulisu, kterou jsem chtěla co nejrychleji přeskočit, abych se dostala zpátky k hlavním postavám. Protože co mě drželo? Jednoznačně chemie mezi nimi. Ta tam fungovala, jiskřilo to, mělo to napětí… a upřímně, nebýt toho, tak bych to asi ani nedotáhla do konce. Celkově na mě série působí tak, že s každým dílem trochu ztrácela dech. Ne dramaticky, ale tak nenápadně… až jsem si na konci uvědomila, že už to čtu spíš ze setrvačnosti než z nadšení. Není to špatná kniha. Jen už ve mně nevyvolala to, co na začátku.

"Tak dlouho jsi mě pronásledovala. Známá tvář v cizích životech, zas a znovu, jako bychom obíhali jeden druhého, dvě planety v kosmické souhře, uvězněné v kruhu síly, která nás spojuje." Jakože cože? Teda .... pááááni. Tak jestli byly dobré první dva díly, tak tohle byl vrchol. Vše co jsem vlastně věděla z předchozích dílů se dořešilo. Mazec. "Hlad po poznání může být cennější než poznání samotné."