„Přišli jsme sem sloužit Bohu a také zbohatnout.“ Bernal Díaz de Castillo, „Historie dobývání Mexika“ Prapodivný Dům Páně Psát texty na knižní záložky a upoutávky na zadní stránku přebalu je práce povýtce nevděčná a především náročná. Vyhovět se totiž musí jednak kritériím informativním (copak je ten autor zač, o čempak ta kniha je) a současně kritériím marketingovým (proč bych si tu knihu měl koupit právě já?). Výsledkem takového procesu je mnohdy kniha příšerně přechválená, což prý ovšem nevadí, protože to stejně dělají všichni nakladatelé a čtenáři si na takovou inflaci zvykli. Jedním z častých redaktorských tahů je přirovnání – „tento román (od neznámého pisálka X.Y.) se čte jedním dechem, stejně jako Forsythův Den pro šakala“. Věřte mi, nečte. Když jsem se tedy na záložce knihy Samuela Shema Dům Páně (The House of Lord, 1978) setkal s tvrzením, že demytizoval americké nemocnice jako slavná Hellerova prvotina Hlava XXII, zbystřil jsem pozornost a povytáhl obočí. Nejdřív trocha rekapitulace. Hlava XXII popisovala necitelnou vojenskou mašinérii, institucionalizované násilí, válku, v níž už snad ani nešlo o obranu základních lidských hodnot (a pokud ano, pak jen tak mimochodem), a v neposlední řadě bezohledné obchodní zájmy reprezentované Milem Minderbinderem, na nichž ovšem všichni mají „podíl“. Její hlavní hrdina Yossarian pak měl oprávněný pocit, že ho nechtějí zabít jenom Němci, ale i jeho vlastní nadřízení. Není divu, že se román v Americe zpočátku setkal pouze s vlažným přijetím – na to příliš ostře kontrastoval s patosem idealistických, vlasteneckých a hrdinných vojáků, jak je kupříkladu vykreslil Norman Mailer v románu Nazí a mrtví. Dům Páně rozhodně nepopisuje nemocniční selanku známou z Nemocnice na kraji města. Možná to je odlišnou mentalitou Američanů, ale jejich zdravotnictví je prostě jiné. Jiný je i pohled na nemocnici zvnějšku a zevnitř – pacienti (kdekoli na světě) považují nemocnici za jakousi továrnu na zdraví, kde experti najdou na každý jejich neduh lék. Nastupující stážista Roy Basch vidí spíš tu rubovou stranu mince – tak především PACOCHY (akronym z Padej, CO tu CHceš), přestárlé, dementní, inkontinentní trosky, které ztratily to, co z nich dělá člověka. Pacochové ovšem zásadně neumírají, na rozdíl od Baschových vrstevníků, kteří umírají i přes veškerou jeho péči či vyspělou technologii. Vyrovnat se s všudypřítomným utrpením a smrtí a neuchýlit se při tom za pohodlný val otrlosti a cynismu, to není jediná hořká lekce, kterou musí Roy strávit. Každý den vídá kolem sebe kariérismus kolegů, hrabivost lékařů „ošetřujících“ DPD BZO (Drobné Postarší Dámy Bez Zjevných Potíží), psychická zhroucení stážistů na jednoročním „kolečku“ (v jednom případě i sebevraždu) a také VUL (Vztahy U Ledu – kombinace stresu, ubíjejícího nedostatku času a románků se sestřičkami). Zvláště pikantní je neoficiální soutěž o Černou vránu, cenu pro stážisty za největší počet povolení k pitvě získaných od pacientů na smrtelné posteli. Dům páně je román o přežití v extrémních podmínkách, o nezdolném lidském duchu, o tom, jak se nezbláznit a nezaprodat přitom svoji duši. Je to román, který nezaujme nějakým vycizelovaným, vypointovaným příběhem, ale spíše velmi realistickou, hutnou, autentickou atmosférou. Svou literárností sice za Hlavou XXII mírně pokulhává, ale účinkem se mu skoro vyrovná. Záložky někdy nelžou.

Po relativně slibném začátku mě kniha přestala bavit a místy jsem se opravdu nudil. Možná to je tím, že autorův černý humor ve mně nevyvolával nutkání k hlasitému smíchu, občas jsem se pouze lehce pousmál. Rozumím tomu, že Shem chtěl ve své knize nastavit zrcadlo americkému zdravotnictví, systému léčby v nemocnicích a používaným praktikám. Proto zvolil nadsázku, aby se problémy odhalily ještě v ostřejším světle. Chápu i to, že zdravotnický personál nemocnic zákonitě musí mít potřebu odreagovat se od situací, které denně prožívá při styku s pacienty, mnohdy v zbědovaném stavu. Doktoři a sestry v Domě Páně to řešili takřka bezuzdným sexem. Beru na zřetel, že Shem psal svůj román v době "sexuální revoluce", což zřejmě částečně odůvodňuje tu přemíru sexu popisového v knize velmi naturalisticky. Ono "piglování", "odlifrovávání" a další nemocniční praktiky jsou patrně běžné ve všech zdravotních ústavech nejenom v Americe sedmdesátých let a asi každý z nás se s nimi někdy setkal. Přesto si nemyslím, že by tento přístup k pacientům byl i v současné době převládajícím. Co mně osobně na zdravotnictví vadí, je jeho komercionalizace. O ní se autor zmiňuje pouze okrajově. Přes mé výhrady ke knize, považuji jí za užitečnou, nikoliv však zábavnou. Mám rád poněkud jiný styl humorného psaní.