Drsné město

Tohle není jednoduchá kniha a její čtení není žádnou zábavnou krimi jízdou. Washington D.C. je zde vykreslen ze strany, na kterou se většina lidí bojí jen vkročit. Ulicím vládnou dealeři a malí gangsteři, prohnaní a nelítostní, jejichž jediným zájmem je mamon balíku špinavých peněz... Je to příběh polepšeného kriminálníka Lorenza Browna, toho času pracujícího u "Psí policie" a jeho kurátorky Rachel Lopezové, jenž se úzkostlivě snaží udržet své svěřence na správné cestě, což ovšem pomalu vede k její sebedestrukci a utápění se v alkoholu... Je to zpověď temných ulic velkoměsta, které kataklyzmaticky semelou i ty nejlepší úmysly. Parádní sociální noir z pera George P. Pelecanose, napsaný s bravurou a zároveň lehkostí, jakou jsem doposud zaznamenal snad jen u Dennise Lehaneho. V žádném případě po knize nesáhněte jako po detektivce, s tou má jen velmi málo společného. Vyloženě se jedná o moderní drama a civilní příběh s kriminální zápletkou. Tomu je přizpůsoben i tradiční styl autora, který jako vždy pomalu vykresluje charaktery, nikam svůj příběh nežene a na větších obrátkách nabírá až v samém závěru knihy. Ne, není to jednoduchá kniha, spíše nastavení zrcadla a pekelná dávka deprese... i když, i v tmavém tunelu tohoto příběhu žhne malá jiskřička. A to je po všem tom zmaru vlastně docela fajn.

Drsné město asi nejlépe vystihuje podstatu tvorby amerického romanopisce George P. Pelecanose. Příběh, ve kterém nejde o detektivní pátrání či kriminální zápletku, je koncipován jako náhled do života různorodých hrdinů, kteří tím či oním způsobem bojují s vlastními démony. Jeden se musí vypořádat s minulostí zločince, druhý s prohlubující se závislostí na alkoholu a mezi tím vším se pohybují náctiletí gangsteři, handrkující se o roh zcela nepodstatné ulice jen proto, aby si vzájemně dokázali, kdo je větší borec. Tohle je život na periférii Washingtonu D. C., někdy přezdívaném Drama City, nebo také hanlivěji Dodge City. Záleží na tom, jakou máte náladu. Autor věcně proniká do nitra postav a nutí vás paradoxně namísto nich soudit sebe samotné – nahlédnout do vlastního svědomí a pátrat po tom, zda byste v sobě našli stejný kus odvahy, jako oni. To celé pak rámuje cynický humor, který v kontrastu se syrovou realitou nepřiznaného ghetta působí uvěřitelněji než jakýkoliv dokumentární cyklus.