Docela jsem si počet

Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Chápu, že bratři Strugačtí patří mezi klasiky, jenže to Jirásek taky. A číst se nedá ani jedno. Ještě bych skousla ideologické nánosy v tomto prý očištěném vydání původního rukopisu, koneckonců dílo vznikalo v Rusku, pardon Sovětském svazu šedesátých let. Ach ano, a důvěrně poznávám styl, jakým se tehdy fantastika psala – nedořečené věty, absurdní chování postav, nevyřčená, a bohužel vlastně neexistující tajemství, tajuplné pomrkávání autorů: hele, čtenář absolutně nemůže tušit, která bije, ale my mu to říkat nebudeme, he he. Tehdy se tak tvořilo a já na tom vyrostla. Bohužel jsem ale vyrostla i z toho. Pokud ještě v půlce knihy netuším, o co vlastně jde, je něco prostě špatně. Ivan Žilin, arogantní náfuka, který pátrá po něčem, co čtenáři zůstává utajeno, způsobem, kdy předstírá znalce, takže mu nikdo nic neřekne, protože podléhá dojmu, že Ivan ví. Ivan ovšem ví prdlačku. Celé je to zaobalené v naprosto nečitelném textu. Ani jedna z postav neoplývá charakteristikou reálného člověka, stejně tak křečovité a nesmyslné jsou dialogy. Děj? Cha chá, ten se potácí odnikud nikam. Do toho výše zmíněná ideologie a rádoby ukrutné tajemství. Ivan se zásadně pohybuje „nespěšně“ a každou chvíli se „tetelí“. Vystavěný svět připomíná dort pejska s kočičkou, protože se do něj vešlo všechno – kolonizované vesmírné světy, boj s fašisty a proti buržoustům, máme tu dokonce i dinosaury, jupí! Asi bych měla ocenit překvapivé sociální vizionářství autorů, ale když se to nedá číst, tak mě to uchvátit nemůže. Stejně jako dnes ohrnu nos nad knihami J. Vernea. Ano, taky odhadl technický vývoj naprosto geniálně. Ale spisovatel to byl mizerný. Dočetla jsem do konce, víceméně z piety a snahy osvěžit si oblíbené autory z mládí. Ale nebavilo mě to a nějaký duchovní přínos jsem také nezaznamenala.