Drahý Diego, objímá tě Quiella

Chystám se přečíst od Poniatowské vše, co dosud vyšlo v češtině, a jako první jsem sáhla po této knize dopisů. Musím říct, že jsem velmi mile překvapená, nečekala jsem, že na mě příběh tak hluboce zapůsobí. Nejen, že jsem se dozvěděla trochu o životě Diega Rivery v Paříži, ale naprosto ve mně zažehl touhu dozvědět se něco víc o Angelině Beloffové. Jako dva silné motivy vidím Angelininu slepou a bezbřehou lásku k Diegovi, která se v dopisech odkrývá až na bolestnou dřeň - "Angelino, což nevíš, že láska se nedá vynutit soucitem?" - a pak srovnání Mexika a Evropy: "... od té doby, co jsi odešel, vyschl pramen pověstí z nadpřirozeného světa a že my Evropané potřebujeme tuto novou mytologii, protože poezie, fantazie, senzitivní inteligence a dynamičnost ducha již v Evropě vymřely. (...) My už se neumíme dívat na svět tak hltavě, s takovým ohnivým vzdorem, s takovou tropickou náruživostí; nejsme přímí, jsme utlumeni, více předstíráme." Už se těším na Ztřeštěnou sedmu.