Doktor Živago

Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Nerušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze. Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádný narativ a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích. Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly. Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka. Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí. Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem… Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak. P.S. Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?

„Budování nového života! Takhle mohou uvažovat lidé, kteří toho možná i hodně zažili a zkusili, ale nikdy život nepoznali, neuvědomili si jeho podstatu, jeho smysl. Pro ně je život hrouda surového materiálu, dosud nezušlechtěná jejich dotekem a vyžadující, aby ji zpracovali. Život ale nikdy není materiálem, nikdy není jen hmotou. Život, když to chcete vědět, je princip, který věčně obnovuje sám sebe, věčně se znovu formuje, proměňuje a přetváří, život je cosi mnohem vznešenějšího než všechny vaše tupohlavé teorie.“ „Ó, jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčení přírody, do zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, oněmělého z přemíry něhy.“ Byla to láska na první pohled, intuitivně jsem se cítil na stránkách knihy dobře hned od samého začátku. A tenhle pocit mi zůstal celou dobu mého přebývání v Živagově světě. Roli v tom hrála úžasná Pasternakova práce s jazykem, jeho schopnost působivě skládat slova do vět, věty do odstavů, odstavce do kapitol... A tak jsem si čtení užíval i tam, kde se děj dopředu zrovna příliš neposouval: jako při rozhovoru přátel o společensko-náboženských tématech, nebo při popisu probouzejícího se jara podél železniční trati. Je to zvláštní paradox, kdy složitou a pečlivou prací s jazykem vzniká dojem, jako by vše bylo vyprávěno snadno a přirozeně, úplně samo. Literární potěšení mi pomáhalo se přenést přes pár věcí, které se mi nelíbily. Nejvíc v rozpacích jsem byl asi z toho neustálého „náhodného“ prolínání osudů (vyloženou pěstí na oko byly vstupy bratra Jevgrafa), netuším, co tím pan Pasternak zamýšlel, ale působilo to na mě v tom jinak velmi realistickém pojetí dost rušivě. Nadšen jsem také nebyl z některých filosofických vsuvek, které samotné byly zajímavé, ale v ději nepůsobily přirozeně. A konec románu trochu vyzníval do ztracena, zdálo se mi, posledních pár desítek stran už klidně mohlo nebýt. Ale v té celkové úctyhodné románové katedrále to jsou drobnosti, které mi požitek ze čtení nekazily a já se radoval z toho košatého a široce rozkročeného děje – i když jsem se občas zapotil při identifikaci a opětovné identifikaci hrdinů (protože postav v tomhle románu bylo jako ... no, prostě jako v ruském románu ;-) K rozhodnutí přečíst si Doktora Živaga mě před časem přivedl dokument Zvu vás na svou popravu, který popisoval peripetie sepsání a vydání knihy. A možná taky moje potřeba mít kontakt s něčím vznešeným a dobrým, co přichází z Ruska, abych se v době, kdy tato země působí tolik bolesti a přináší světu tak velkou krutost, nepropadl do tupé a černobílé nenávisti. A právě k pochopení současného Ruska může Pasternakův román přispět (částečně, něco takového lze chápat vždy jen částečně!), při čtení se mi zdálo, že už v době ustanovování Sovětského svazu se v chování národa objevovaly stejné motivy, jaké lze rozpoznat i dnes. A konkrétní ruský člověk? Každý člověk jistě má odpovědnost za své činy a také za to, k jaké ideologii se přidá a jaké přitaká. Z toho se nikdo nevyviní, nemůže. Ale jak to může být někdy pro jednotlivce těžké (a nejspíš nejen v Rusku), dokládá i tento Živagův postřeh: „Bylo nemyslitelné a nad lidské síly pouze přihlížet a setrvávat v nečinnosti, když všude kolem něho zuřil boj na život a na smrt. A nešlo ani o věrnost táboru, k němuž ho připoutalo zajetí, nešlo o jeho vlastní sebeobranu; šlo teď o to podrobit se řádu dění, podřídit se zákonům toho, co se před ním a kolem něho odehrávalo. Bylo proti pravidlům zůstávat k tomu netečný. Musel dělat totéž, co dělali ostatní. Na něho a jeho soudruhy stříleli. Musel střílet také.“ Přes pevné ukotvení knihy v ruské společensko-politické realitě, vnímal jsem tenhle příběh jako nadčasový a nad-prostorový. Jednak je to pro srdcervoucí milostná zápletka, která naplňuje i přesahuje obvyklé schéma „konflikt mezi touhou a povinností“. Živago trpí rozpolcen, k Toně cítí víc než odpovědnost („Proč jsi ode mne odvrátil svou tvář, Bože, ty světlo věčné? Proč mi vás celý život pořád něco odnáší pryč, pryč ode mne? Proč jsme pořád každý jinde?“), ale zároveň si nedokáže odepřít Zaru, svoji osudovou ženu (slovy jeho básně: „jako by ve mne ryli / žhavými železy, / v mém srdci zajizvily / se tvoje zářezy“). Ale jak je pro celý román typické, není to doktor Jurij, kdo rozhoduje o svém osudu, ale je to osud, který jej od jedné či druhé ženy odděluje. A ještě tak dokresluje obraz Živaga jako člověka bezmocného vůči víru velkých dějin. Ale ještě víc než milostný příběh je mi Živago vypovídá obecně o zoufalství apolitického člověka, který je soustředěn na svůj vnitřní život a své blízké, má v tomto smyslu mnohé dary, ale společenská situace mu nedovolí žít jeho život, být tím, kým vnitřně je. Živago se v turbulentních dobách, kdy se „všechno metaforické stalo doslovným“ nedokáže dobře zařídit, je všude trochu nepohodlným, nezapadajícím a znepokojivým prvkem. Jenže nějak žít musí, protože život se prostě musí žít okolnostem navzdory. A tak je tento slušný a poctivý člověk, tak nehodící se do své doby, odsouzen k trvalému neklidu a smutku, jen vzácně střídaném krátkými chvílemi štěstí, které si tu a tam na osudu vyvzdoruje. „Od obrovské většiny z nás se vyžaduje ustavičné, na systém povýšené pokrytectví. Člověk nemůže bez úhony na zdraví hlásat opak toho, co cítí, horovat pro to, co nemá rád, mít radost z toho, co mu přináší neštěstí, Naše nervová soustava, to nejsou prázdná slova, není to výmysl. Je to z vláken složené fyzické tělo. Naše duše zaujímá místo v prostoru a je v nás uložena jak zuby v ústech. Nelze ji donekonečna beztrestně znásilňovat.“