Dobrodruh

Tak toto bylo celkem příjemné překvapení. Spisovatel, o kterém jsem doposud neslyšel a jeho dílo, o kterém jsem nic nevěděl. A hned první verše mne uchvátily. Ponurost, která téměř – téměř! – připomínala dílo mistra Poea, nebo možná spíše pana Baudelaira. Některé básně samozřejmě byly lepší, jiné méně, ale zapůsobily na mě opravdu silně. To byl úryvek ze sbírky „Věrný hlas“. Stejně na mne působila sbírka „Orloj“ a poté ještě, sic o něco méně „Bez obav“. První sbírka má v sobě opravdu silný prvek ponurosti, kterou nelze nespojit s bolestmi První světové války. „Zloděj z Bagdadu“ je mi o něco méně blízký, ale i tyto verše, protkané nití jemného erotična jsou poutavé. „Orloj“ se mi jeví jako jakési pokračování „Věrného hlasu“, konkrétně potom sama báseň „Orloj“, která k původnímu pochmurnému ladění Bieblovy poesie přidává ještě motiv ztráty milovaných žen, mne uchvátila. Ostatní sbírky, až do „Bez obav“ mě nezaujaly téměř vůbec. Poesie je to podstatně méně lyrická a hraje hlavně na exotično. Možná se bude zdát lyrická těm, kdo navštívili Jávu, já tím šťastlivcem ovšem nejsem. „Bez obav“ přecházejí naplno k ponurosti, až depresi. Některé verše jsou jakoby komunistickou propagandou, jiné, nezkažené tímto svinstvem, jsou velice poutavé, ovšem méně lyrické, než první sbírky. Tato sbírka krásně zachycuje stárnutí. Čas je opravdu veliký umělec. Poslední báseň v knize obsažená, je „Žaluji“, kterou spisovatel napsal těsně před smrtí – sebevraždou. Báseň je velice emocionální, prozrazuje zhrzení a ublíženost autorovu. Zklamání, bolest a strach, to dohnalo pana Biebla, tvůrce některých naprosto geniálních veršů, až ven z okna. Komunizmus má vlastně na svém štítě další zářez, co do jím popravených.