Do posledních sil.

Tři protektorátní příběhy. V prvním je vylíčen osud Josefa Čapka a zejména zoufalý boj jeho manželky Jarmily o jeho záchranu. Když si čteme dopisy, které psala opakovaně protektorátním německým úřadům s prosbou o manželovo propuštění, jímá nás úzkost; to balancování na hraně, aby se člověk trochu vlichotil, protistranu nerozhněval a aby byl vyslyšen… a přitom si zachoval čest a mohl sám před sebou obstát. A obdobný tanec mezi vejci sledujeme ve druhé, nejobsáhlejší povídce, mise českých parašutistů z Anglie nemohla být víc zpackaná, jeden se stal vzápětí po seskoku bez většího váhaní zrádcem, ostatní tak trochu lavírovali, zachránit se, a přesto si zachovat čest. Slib „živé nás nedostanou“ splnil ale jen jeden z nich - hrdina… Nakonec nejvíc na mě zapůsobila statečnost obyčejných českých lidiček, byli to matky a otcové malých dětí, kteří bez váhání parašutistům pomáhali, ač se mohlo jednat o provokatéry, riskovali život nejen svůj, ale celých svých rodin. Nikdo je přitom na žádnou misi nepřipravoval, nikdo neradil, jak se chovat v nebezpečí a jak se zachránit… Řídili se srdcem, ne rozumem. A taky to odskákali v tomto případě nejvíc… A do třetice: Pátrání po lidických dětech mě vždy bralo za srdce, ten hrůzostrašný osud, kdy děti byly doslova vyrvány svým matkám z náručí, neskutečně strádaly a trápily se, a když si konečně zvykly v cizině, a některé z nich zde našly nové domovy, byly po letech vráceny zpět, aby se ale už většinou s vlastními rodiči nesetkaly a zase se náročně sžívaly se svou ztracenou vlastí... Plus za rozsáhlou fotodokumentaci.

V rozhovoru na Radiožurnálu Miloš Doležal řekl: „Co vede k tomu, že se lidé v určité chvíli rozhodnou pro dobro, nebo pro zlo? Právě to mě zajímá.“ Názor si ale na základě příběhů a jeho mravenčí práce s dokumenty musíme udělat každý sám. V těchto povídkách jsou v hlavní roli ti, co se dali na stranu dobra - každý bojovali s režimem po svém a zůstali nepokřivení. Miloš Doležal umí realisticky, čtivě a přesto propracovaně zrekonstruovat dobu a osudy lidí a to se mi líbí. Co se mi nelíbí je krutost popisovaného období. Ale to není autorova vina. Součástí je skvělá fotografická příloha, kvůli které se vyplatí číst v knižní podobě. PS: v létě má vyjít další z dokumentárních povídek 1945: Léto běsů.