Dny ze skla

Některé knihy jen letmo přečteme, jiné naopak doslova prožíváme na vlastní kůži. A jsou i takové knihy, které v nás zanechávají zvláštní tíhu, tiché zamyšlení se a otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi, a právě taková je i kniha "Dny ze skla" od italské autorky Nicoletty Verna. Samotný příběh se odehrává v Itálii v období, kdy je nemilosrdně drcená fašistickou diktaturou, a kde se lidské osudy lámou pod tíhou strachu, předsudků a hlavně krutosti této děsivé doby. Ústředními hrdinkami příběhu jsou dvě mladičké ženy, Redenta a Iris, jejichž životní osudy máme možnost sledovat odděleně v jednotlivých kapitolách a ve dvou dějových linií, jež se v závěru knihy krásně prolínají a spojí v jednu jedinou. Redenta se narodila do společnosti, která ji od samého počátku odsuzuje pro její tělesné postižení, kdy dlouho jako malá vůbec nemluvila, a navíc po prodělané dětské obrně ochrnula na jednu nohu. V očích jiných lidí byla tedy mylně považována za méněcenného člověka, kterému se mohou posmívat. Redenta však v tichosti touží jen po lásce, přijetí a obyčejném lidském štěstí. Bohužel vše, co si Redenta přeje, jí samotný život neustále odpírá a vystavuje jí těžkým zkouškám, jimž nemůže dlouho vzdorovat. Smůla se jí lepí na paty, a když si konečně myslí, že by se smůla mohla v štěstí obrátit, zjišťuje, že se ocitla v manželství se sadistickým ďáblem, z jehož spárů vede jen jedna jediná cesta... "Lidský život byl nevyzpytatelný - dokázal se obrátit naruby takovým způsobem, jaký si člověk dopředu nedokáže ani představit. Dokonce i tak obyčejný, běžný a ubohý život, jako byl ten můj." Oproti tomu Iris je dívka, která si jde od samého začátku svou vlastní cestou a postupně prochází velkou osobnostní proměnou. "Byla jsem chladnokrevná a klidná. Měla jsem cíl, strategii, pokyny. Všechno bylo jasné a pod kontrolou, přesně tak, jak to mám ráda. " Ovšem je to právě její zamilovanost, trpké partyzánské zkušenosti, ale i ztráta nejbližších, jež jí postupně staví před těžká rozhodnutí, která doslova mění nejen její život, ale hlavně samotný pohled na okolní svět. "A budoucnost nepřijde podruhé. Musíme být připraveni, abychom ji dokázali přijmout okamžitě, jak jakmile se objeví..." Kniha "Dny ze skla" velmi působivě zachycuje dobu, v níž lidská důstojnost má velmi křehkou hodnotu a samotné přežití často vyžaduje vynaložit více odvahy, než si dokážeme sami představit. Nejde jen o historický román mapující fašismus a zvěrstva druhé světové války, ale je to především příběh o ženách, jejich zranitelnosti, síle, bezmoci, a hlavně o schopnosti neztratit úplně naději ani v těch nejtemnějších chvílích. Je to velmi silný, emotivní a myšlenkově hluboký román, který není jen o minulosti, ale je také jakousi připomínkou toho, jak křehká je nejen svoboda, ale i lidská důstojnost, a právě proto stojí za to si tuto knihu přečíst. Není to sice jednoduché a odpočinkové čtení, ale je to kniha, která vyžaduje velkou pozornost a ochotu nechat se vtáhnout do nelehkých lidských osudů. Moc se mi líbí trefně zvolený název knihy, neboť sklo je krásné, ale zároveň křehké, stejně jako lidský život, důvěra, láska i naděje. Stačí jediný prchavý okamžik a všechno, co jsme považovali za pevné, se může roztříštit na milión kousků. Kniha "Dny ze skla" je velmi čtivá kniha, která v čtenáři rozehraje velmi pestrou škálu emocí, stejně jako u mě. Je to kniha, jež se vryje pod kůži a donutí člověka k dalšímu zamyšlení. Nadčasová kniha, jež poukazuje na to, že je nesmírně důležité nikdy neztratit svojí vlastní lidskost a důstojnost....

Síla i křehkost skla Ve městě Castrocaru žila žena, která nedokázala porodit živé dítě, a proto prosila o radu kouzelníka. Ten učinil, oč požádala, a za několik měsíců se ženě narodilo děvčátko Redenta, které měla podle jeho slov až do konce života provázet samá smůla. Takto pohádkově začíná intenzivní román italské autorky a žurnalistky Nicoletty Verny, zasazený do období fašistické diktatury, od roku 1924 až do konce druhé světové války. Redenta je částečně ochrnutá po dětské obrně, odmítaná vlastním otcem a ponechaná v péči své babičky, porodní báby. Krátké okamžiky štěstí jí přináší láska k Brunovi, příteli z dětství. Bruno Redentě slíbí sňatek, ale pak bez jediného vysvětlení zmizí. Redenty si všimne pohledný fašistický pohlavár přezdívaný Sklo a záhy se s ní ožení. Mezitím v Tavolicci, malé horské vesnici, vyrůstá odvážná Iris, která se za války přidá k partyzánské skupině obávaného Diaze. Do Diaze je bláznivě zamilovaná, přestože on její lásku úplně neopětuje. Když se Iris dozví, že fašisté v Tavolicci vyvraždili celou její rodinu a že žena, kterou zřejmě Diaz miluje, je manželkou jednoho z pohlavárů jménem Sklo, rozhodne se z pomsty i žárlivosti pro riskantní plán: stane se Sklovou milenkou. V tu chvíli ještě netuší, jak hloupý a pošetilý její nápad je. Dny ze skla jsou románem o násilí v jeho nejrůznějších podobách, které prostupuje nejen dějinami, ale i těmi nejintimnějšími lidskými vztahy. V centru příběhu stojí osudy dvou žen, Redenty a Iris, jejichž životní cesty se proplétají s osudy dvou mužů – fašistického pohlavára Amedea Neriho a partyzánského velitele Diaze. Nicoletta Verna se vyhýbá jakémukoli kýči a příběh podává naprosto věrohodně, syrově, brutálně a živočišně. Působí natolik realisticky, jako by autorka sama chaos války a násilí prožila. Autorka se ostatně v doslovu netají tím, že ačkoli je příběh zcela smyšlený, jeho události i postavy vycházejí ze skutečných historických reálií. Postavy Verna nepopisuje do nejmenších detailů, jejich osobnost nechává vyniknout především v interakci s ostatními. Z mužských postav vystupuje nejvýrazněji Sklo. Ani jako fašista není vykreslen černobíle a jeho charakter nabývá různých odstínů podle toho, s kým právě jedná – projevuje se v něm povýšenost, krutost, ale i překvapivá křehkost. Podobně je tomu v případě Iris, nejvýrazněji však u Redenty, ženy, kterou ostatní považují za křehkou, ale která se navzdory všemu nenechá svou smůlou roztříštit a dokáže ji přetavit v něco mnohem silnějšího. Dny ze skla se po dlouhé době staly románem, který ve mně zanechal hlubokou stopu. O motivacích, krutosti a odvaze jsem přemýšlela ještě dlouho po dočtení. Román vyniká svou mnohovrstevnatostí a vykreslení lidských charakterů jsou až znepokojivě aktuální. Vždyť násilí ve všech jeho podobách nejdeme v každé době a bohužel stále i za všech okolností. Jen v jednom s autorkou nesouhlasím. Násilí podle ní ničí a tím určuje pokrok. Je jakousi přirozenou evolucí. Každá lidská budoucnost je sice vystavěná na tělech padlých, ale není to však známka involuce? Důkaz toho, že jako lidstvo degradujeme a postupně se tříštíme jako sklo? Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství JOTA