O touze žít a potřebě zemřít, o strachu a naději, ale především příběh o Ukrajině a národní identitě. Čtyři části hlavní dějové linie prokládané kratšími povídkami, jejichž vypravěčem je jedna z hlavních postav. Poměrně realistické vyprávění vykreslující každodenní realitu života v okupovaném městě doplněné o četné metafory a mnohdy až absurdní fantaskní pasáže... absurdita a bizarnost jako by snad měly zjemnit všechnu tu bolest a utrpení. Nevšední interpretace rusko-ukrajinské války v Donbasu, pro některé čtenáře možná hůře stravitelná, pro mě zajímavý objev současné ukrajinské prózy.

Filozoficky laděná pohádka a zároveň jedna z nejvěrnějších výpovědí nejen o válce samotné, ale také o tom, jaké je to být člověkem ve válce, která zuří nejen v realitě, ale i uvnitř nás. Při čemž se autor nevyhýbá pohledům ani jedné ani z druhé strany. Zdánlivě abstraktní rozhovory postav často tak nacucanými životadárnou vodkou, že se nedokáží postavit bez pomoci, se nezkušenému čtenáři mohou zdát absurdní, oplývají však nejen zdravým rozumem (který je v těchto dnech tak vzácný), ale jsou dokladem také autorových pozorovacích schopností. Dlouhé časy jsou seznámení s Ukrajinou, kterou většina zná jen prostřednictvím válečných zpráv, které pranic nevypovídají o nátuře, zvycích, kultuře a leckdy ani o životě lidí. Dlouhé debaty o tom, kdo je či není vlastenec a co to vlastně znamená, a kdo rozhoduje o tom, kým jste a jak máte žít, podbarvené všudypřítomným krveprolitím jsou jedinou rozumnou odpovědí na nesmyslnost války. Rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem tento rok četla.