Divoký kluk Alois Dubec

Štěstí doprovázelo tohoto "ogara" z Valašska po celý život a to je dobře. Mnoho neuvěřitelných věcí zažil, pak vydal tuto knihu a mně je velkou ctí, že jsem si o tom všem mohla přečíst. Byla by velká škoda, kdyby byl kus této osobní historie zapomenut. Díky za knihu! Alois Dubec je jeden z mála, který vydal knihu se svými vzpomínkami. Spousta jiných však takové štěstí nemělo. To je škoda. Mohlo vzniknout ještě tolik krásných knih... Tak a teď si jdu přečíst o dalším hrdinovi druhé světové - Emilu Bočkovi.

Alois Dubec prožil pestrý a dobrodružný život. Přestože nebyl nikdy zcela v první linii (do RAF se dostal až v roce 1945 a do „ostrých bojů“ už se příliš zapojit nestihl), vždy se choval čestně a podle svého přesvědčení a někdy ho to i dost stálo. Narodil se v roce 1923 a v průběhu svého téměř stoletého života prošel velkou částí Evropy a dopadaly tak na něj evropské dějinné události 20. a 21. století. Nejcennější mi v knize přišly jeho vzpomínky na různé přátele, kterých měl opravdu požehnaně. A zajímavé pro mě byly i osudy tzv. vládního vojska o kterých, - jak se studem přiznávám - jsem toho před přečtením této knihy moc nevěděla. Vyprávění je místy zmatečné (např. co se týče počtu Aloisových sourozenců), místy přeskakuje příliš rychle z jedné události na druhou, aniž bychom tušili kontext. Starému pánovi, který měl v době, kdy kniha vyšla, 95 let, to lze snadno odpustit – tohle měla být práce Tomáše Menschika. Škoda, že to zajímavé vyprávění „neučesal“ ještě o trochu více. "Hodně mi přirostl k srdci Josef Macek. V roce 1968 velel stíhacímu leteckému pluku v Žatci. Každý voják by se měl chovat jako on. V den invaze dostal rozkaz uvolnit startovací plochy. Volal zpátky na generální štáb, ale nepodařilo se mu navázat spojení. Vůbec se mu to nelíbilo, tak nechal ranveje zablokovat. Všechna sovětská letadla musela do Prahy. „Lojzíku, já nejsem žádný hrdina. Já jsem postupoval přesně podle předpisů,“ vyprávěl mi. Rozkazy směl přijímat pouze od předem určených lidí v armádě a na ministerstvu obrany. Nikdo z nich se neozval. Volal mu nějaký plukovník, kterého ani neznal. „Rozhodování jsem neměl těžké,“ vzpomínal Jožka. Jeho letiště obsadili Rusové pozemními jednotkami. Jožku vyhodili ze strany a později z armády. Prý měl v srpnu 1968 jako velitel pochopit, že se jedná o mimořádnou dobu. Jinými slovy měl zapomenou na to, že je voják, který ctí rozkazy. Úžasný, čestný a přímý člověk. Takové lidi potkávám moc rád."