Divoké srdce severu

Hanna Mácová si asi chtěla splnit sen a vytvořit romantiku, která bude pořád napínavá jak kšandy a nebude jasné, zda se nakonec ty dva milovat budou nebo nebudou. Úplně tak zapomněla, kde se děj odehrává a tak nám na scéně pořád poskakuje maniodepresivní slečna, která nejen že pořád někoho bije, ale ve skutečnosti si vyskakuje na všechny okolo sebe. Často se dovídáte, že to či ono chování jí ponižuje, nebo někoho miluje, nemiluje, nebo nenávidí, pak zase sonduje, proč ten nenáviděný o ní neprojevoval tuhle a tamhle zájem. Asi nejvíce zarážející je fakt, že spoustu tohoto výstředního chování si dovoluje v roli otrokyně. :) Román ve skutečnosti jiný děj nemá. Sem tam se objevuje zmínka o politických rozepřích, ale že by se cokoliv na toto téma rozvádělo to zase ne. Muži vystupující v knize jsou všichni dost tolerantní a děsně ohromený z hysterky, která je drsná a neústupná, až si z toho nervózně žmoulá ruce. Závěr knihy raději ani nekomentuji, protože to co se tam děje, bylo až masochistické pro mě jako čtenářku.

Kniha má parádní začátek, chemie mezi hlavními hrdiny funguje parádně a jen čeká na dovršení. V okamžiku očekávání hlavního zvratu se děj zadrhne a z mého pohledu komplikuje tak, že v rámci jedné knihy to nelze důstojně vyřešit a přestávám chápat náplň hlavního konceptu knihy, která byla tak slibně nakročena. Od toho okamžiku to již není tak úchvatné, jako do tohoto momentu “bitvy”. Přesto kniha je napsána pěknou, čtivou formou a určitě stojí za to si ji přečíst. Doporučuji.