Divočina je naše šance

Rozhovor s Pavlem Hubeným mě velmi obohatil a přinesl spoustu nových informací nejen o Šumavě, která je mému srdci velmi blízká, ale o přírodě a její ochraně obecně. Líbilo se mi, že ze sebe nedělal toho nejlepšího z nejlepších, ale dokázal přiznat i své chyby, kterých se ve své práci dopouštěl, ač v dobré víře nebo proto, že byl součástí systému. Přeji panu Hubenému, aby ve své funkci ještě dlouho vydržel a udělal pro šumavskou divočinu co nejvíce.

Skvělý rozhovor, velmi čtivý a bohatý na nejrůznější aspekty našeho vztahu k přírodě – jak těch praktických, tak i obecnějších. To je tak, když se ptá někdo, kdo problematice opravdu rozumí, a odpovídá někdo, kdo má dlouhodobou znalost a nabytou zkušenost. Líbí se mi, že Pavel Hubený formuluje celou řadu pro běžného čtenáře překvapivých informací a boří mnoho zažitých mýtů. Teprve z tohoto rozhovoru mi třeba docvaklo, že častý argument ve smyslu "Ale vždyť už to dávno žádná divočina není...!" je nejen nepravda, ale i záminka a účelové odůvodnění exploatace. Rozhovor dokládá, že třeba pojem "prales" je třeba přestat vnímat jako momentální stav a začít ho vnímat jako dlouhodobý, mnohogenerační proces a že divočina existuje, jde jen o to nechat přirozené procesy působit a vzdát se představy, že bez našeho zasahování to nikdy nemůže fungovat. Je až překvapivé, kolik toho ještě o přírodě nevíme a jen ponechání přírodě, aby se v některých oblastech starala sama o sebe, nás může mnohé naučit a dát nám možnost se něco dozvědět o tom, čeho jsme součástí. Tento postřeh mi připadá zcela zásadní: "V lidské hlavě sídlí nějaká představa o tom, jak by měl svět fungovat a dnes už máme spoustu nástrojů na to, abychom své představy dokázali realizovat. Naší tendencí tedy je tyto představy naplňovat, přitom se ale na svět kolem sebe nedíváme vůbec jako na dílo Boží, tedy alespoň s elementárním respektem. Přitom bychom mohli takový prostor vnímat jako jakýsi chrám, kde by se měl člověk upozadit a sledovat, co se bude dít. Myslím, že takové pojetí by mohlo působit i jako velký zdroj pro vlastní poučení." Za zvlášť důležitý považuji i postřeh, jak málo lidí dnes ve skutečnosti chodí do přírody, do krajiny, mimo cesty a turistické atraktivity, takže ztrácíme s přirozenými procesy, které se v každou roční dobu kolem nás dějí, bezprostřední kontakt a tudíž i vztah. A takových pozoruhodných námětů k přemýšlení bych mohl uvést podstatně víc. Někdy se tazatel vytrvale ptá na témata, která ho zajímají, zatímco jiný čtenář by možná uvítal i něco jiného, ale to je přirozené. Právě vzhledem k výše zmíněnému mi třeba chybělo téma ne/možnosti zodpovědného bivakování (nikoli táboření!) v chráněných oblastech, tak jak je to běžné třeba ve Skandinávii, ale naše legislativa (a možná ani mentální ustrojení návštěvníků?) na to, zdá se, stále nejsou stavěné. To je třeba téma, u kterého bych se zadrhnul já... Jinak, ale v neposlední řadě, je třeba ocenit krásné (černobílé i barevné) fotografie.