Dívka ze země Venku 11

Takže, jelikož je toto vlastně poslední díl (ano vím že je ještě jedna kniha), asi se trochu rozepíšu. První díl...měla jsem z něho rozporuplné pocity. Nevěděla jsem jestli mám pokračovat, a tak jsem to prostě nechala. Ale očividně jsem si tuhle sérii přečíst prostě měla, takže jsem po nějaké době narazila v knihovně na VŠECHNY NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY u sebe. Samozřejmě jsem je tam nemohla nechat. A tak jsem se dostala sem. Jedna z věcí, co se mi na téhle manze nejvíc líbila je asi kresba. I z pana učitele jakoby čišely jeho neexistující emoce. Nebo ponurost, které je prostě všude. Fakt. Je. To. Krásný. Ten konec mi sice přišel takový, jak bych to řekla...prostě je v něm hodně prostoru pro fantazii. A nebo mi ze všeho toho čtení odumřelo tolik buněk, že jsem to nepochopila :D Jestli chcete nějakou krásnou mangu, jemňoučkou, zkuste toto. Ale teda ještě musím něco zmínit, tentokrát bohužel ne pozitivního. Přelévání duší by bývalo bylo asi stačilo jednou... Papaaa!

Má to spousty "ale"... Jenže, na konci je to pekelně silné. Porovnávání vzpomínek, co vše jsme za 11 knížek zažili... Člověk už nemůže přestat ve čtení a snění. Hmatatelná radost (nejen lidská) ze života, dobro a zlo ve velmi promíchané roli, svět s podivným biteismem, kde je ale vše od základů propojené... ...ale chtěl bych víc. Objevit celý ten svět. Zjistit, jaké to má obecné zákonitosti. Jestli opravdu všechna zjištění, pochytaná v 11 knihách z různých stran, dohromady mohou mít jen jednu intepretaci (na otázky, co/kdo byla Šiva a proč existuje/ovala, nabízí autor očividně hned několik odpovědí). Přitom je poslední kniha velkou rekapitulací, kde se některé věci dozvídáme opakovaně, některé věci i tak zůstávají zastřené (a místo by na ně bylo). A to nejen nedořečeným, ale také neukázaným. Kresba je to poetická, ale spoustu detailů zastírá nejistotou, neostrostí. Teorií mi hlavou víří spousta, jsem zvědav, zda se k Dívce ze země Venku ještě někdy vrátím. Byla to ale krásně snová zkušenost...