Dilexit nos

„Láska k bratřím se nedá vyrobit, není výsledkem našeho přirozeného úsilí, ale vyžaduje proměnu našeho egoistického srdce. A tak nám bezděčně na mysl přichází dobře známá prosba: ‚Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle Srdce svého.‘ Z téhož důvodu nezní výzva svatého Pavla: ‚Snažte se dělat dobré skutky‘, ale doslova: ‚Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš‘ (Flp 2,5).“ Když přemýšlím o tom, proč jsem se na tuto poslední Františkovu encykliku těšil méně než na ostatní (a dostal se k ní až s odstupem, spíš shodou okolností), docházím k tomu, že je to nejspíš tím tématem. Srdce Kristovo, hm. První, co se mi vybaví, je ten obraz/plakát, na kterém ze srdce přesladce vykresleného Ježíše proudí světelné prameny svou barev (katolíci budou vědět, myslím), a které na mě v kostelním prostředí působí podobně nepatřičně jako neonová reklama na fasádě chrámu. Ale ani teologicky se mi ta úcta nejeví jako příliš opodstatněná: copak lze separovat jednu část Krista od celé jeho osoby? Ale papež František není žádný heretik, a ani na svá stará svatá kolena nepropadl sentimentalitě lidové zbožnosti. Kristovo srdce je v jeho pojetí symbolickým vyjádřením Jeho lásky k lidem a ke všemu stvořenému. Lásky, kterou v průběhu dějin následovalo mnoho úžasných duchovních osobností. Lásky, ke které jsme po Kristově vzoru vybízeni i my, křesťané dnešních dní. Je to právě poslední kapitola (nazvaná Láskou za lásku) se svým apelem na Kristovy učedníky (kterými jsme my všichni, nejen kněží, nejen nějací speciálně obdarovaní de luxe křesťané) a jejich každodenní drobné působení ve světě, která na mě zapůsobila nejvýrazněji. Mezi ostatními papežovými dokumenty nebude, myslím, Dilexit nos encyklikou, na kterou se bude vzpomínat jako na pilíř Františkova pontifikátu. Ale číst se jej se rozhodně vyplatí - z mého pohledu zejména pro svůj důraz na lásku projevovanou jako nezištná služba lidem blízkým i vzdáleným. „Když tedy někomu pomáháme, neznamená to, že zapomínáme na Ježíše. Naopak ho nacházíme jiným způsobem. A když se snažíme někoho pozvednout na duchu a uzdravit, Ježíš je tam vedle nás. Opravdu je na místě připomenout, že když Pán vysílal své učedníky na misie, působil s nimi (Mk 16,20). On je zde: pracuje, zápasí a koná dobro spolu s námi. Jeho láska se tajemným způsobem projevuje skrze naši službu, je to on sám, kdo mluví ke světu tímto jazykem, který někdy nepotřebuje žádná slova.“

Poslední, 4. encyklika sv. Otce Františka, nám chce přiblížit lásku Srdce Ježíšova. Název "Dilexit nos.. značí zamiloval si nás, a to tak, že se vdal za každého z nás do krajnosti, jak vidíme na kříži. Encyklika je plná krásných myšlenek, a ujišťuje nás, že i když se cítíme slabí, opovrhování a osamoceni, nikdy nejsme sami. On je nám na blízku a ví o nás. Svatý Otec František jako člen Jezuitů nám tímto předává nesmírné bohatství pro náš život a dává nám návod jak máme milovat i my. "Zamiloval jsem si tě, řekni každému, neboť jsem se vydal za každého z Vás!"