Dilexi Te

Struktura této poměrně krátké exhortace čtenáře církevních dokumentů nejspíš nepřekvapí, autor postupoval obvyklým způsobem. V úvodní části předložil vybrané biblické zdroje. Ty ukazují, jak je vztah k chudým a marginalizovaným osobám pro Boha důležitý již ve Starém zákoně. V evangeliích je pak přednostní starost o chudé neoddělitelná od lásky k Bohu – včetně konkrétního promítání do lidské každodennosti. V dalších dvou kapitolách jsou vyjmenovány postavy církevních dějin, které se pozitivně vyjadřují k tématu. Samostatná kapitola je věnována sociálnímu učení církve, které se výrazně promítá do aktuálního postoje církevního magisteria. Přechod od historie k současnosti přivádí římského biskupa k závěrečné kapitole, ve které vyzývá církev, aby si osvojila konkrétní a hmatatelné projevy starostlivosti o chudé, a aby tuto péči učinila svou trvalou prioritou. Dilexi te je svým rozsahem spíše kratší text. To se, myslím, negativně projevuje v kapitolách o církevních dějinách. Protože ta obsahuje vlastně jen jakési medailonky vlivných postav historie. K základním informacím o nich a jejich významným výrokům mi chyběl alespoň nástin dějinného vývoje a kontextu – obávám se, že pro orientované čtenáře jde o oznamování již známého, zatímco ti neinformovaní se v defilé světců mohou naopak ztrácet. Závažnější problémem exhortace je chybějící kritická sebereflexe. Absentuje totiž byť drobná zmínka o tom, že církev ve své historii ne vždy péči o chudé upřednostňovala. V dlouhých staletích, kdy náboženství jako „posvátný baldachýn“ přikrývalo každou minutu lidského života, byla církev často až příliš dobře zabydlená ve světě a přehlížela sociální nespravedlnosti a nešvary, které nejvíc dopadaly právě na chudé. Také zmíněná encyklika Rerum novarum reagovala na problematiku spravedlivého sociálního řádu až mnoho let poté, kdy ji začal Boží lid palčivě pociťovat. Tato nevyváženost by mohla ve čtenáři vyvolat pocit, že se v textu exhortace setkává spíš s církevní sebepropagací než s pokusem o objektivní zhodnocení. Nejpůsobivější je exhortace ve své závěrečné kapitole. V ní se teologické promýšlení tématu promítlo do výzvy k takové proměně životů křesťanů, aby zaujetí pro zlepšení života chudých odpovídalo významu, který starostlivé lásce chudým věnoval sám Kristus. Známý evangelní výrok „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40) je zde čtenáři rázně postaven před oči jako obžaloba lidské lhostejnosti, i jako výzva, která koriguje a problematizuje kulturu zaměřenou na výkon a efektivitu. Kritizuje tím převládající myšlení světa, který považuje marginalizované osoby za nedůležité, protože nepřinášejí společensky efektivní hodnoty. Za bližší pozornost stojí minimálně dvě konkrétní témata. Předně je to důraz na to, že péče o chudé je opravdu esenciální vlastnost církve, a to církve jako jejího celku. Nelze ji tedy považovat za vedlejší aktivitu, které se věnuje v církvi hrstka specialistů nebo aktivistů. Stejně tak není pro křesťany možné ze starosti o chudé vyloučit některou ze společenských skupin. V kontextu českého církevního prostředí je toto připomenutí důležité zvlášť ve vztahu k migrantům (čl. 73-75), ke kterým velká řada českých katolíků zaujímala postoj neodpovídající světovizi Kristových učedníků. Je jen otázkou času, kdy se téma migrace opět vrátí do centra mediální pozornosti, potom bude pro křesťany užitečné si připomenout slova papeže Lva: „Tam, kde svět vidí hrozbu, vidí ona (církev) děti, a tam kde se stavějí zdi, ona staví mosty. (…) A ví rovněž, že v každém odmítnutém migrantovi klepe na dveře společenství sám Kristus.“ Druhá z myšlenek, kterou chci zmínit, se týká důstojnosti chudých. Exhortace upozorňuje na smutný fakt, že projevy charity jsou někdy doprovázeny blahosklonností vůči chudým. Lev XIV. ale připomíná, že chudí (v širokém významu tohoto slova) mají celou společnost „mnoho co naučit o evangeliu a jeho požadavcích“. Dává to vzpomenout na dřívější výrok papeže Františka, že „jediná situace, kdy se na někoho mohu dívat svrchu, je tehdy, když mu pomáhám vstát“. Chudí lidé zkrátka, v očích obou autorů Dilexi te a v očích autentického křesťanství, nejsou přítěží společnosti, jejichž složitou sociální situaci musíme jaksi neradi řešit. Právě naopak! Chudí jsou součástí naší komunity, která je pro celek dokonce prospěšná – třeba tím, že nám připomínají naši vlastní křehkost a nejistotu. Tyto úvahy, které se zdají být dost anti-intuitivní, považuji za nejsilnější část celé exhortace. Může čtení Dilexi te přinést nějaký užitek? Jsem přesvědčený, že ano. Pro čtenáře blíže neobeznámeného s učením církve představuje základy církevní nauky. Také zmiňuje řadu zajímavých postav církevních dějin, takže může být pro zvídavého čtenáře pomyslným vstupním portálem k dalšímu objevování katolických osobností. Doporučit se dají třeba inspirativní ženy: Františka Cabriniová nebo Emmanuelle Cinquinová. Katoličtí křesťané se zájmem o teologii zřejmě při listování stránkami exhortace neobjeví mnoho nových informací. Přesto jim může být Dilexi te prospěšné, a to zejména tím, jak konfrontuje učení církve s vlastními myšlenkovými zkresleními. Prostředí katolické církve je v úvahách o vztahu k chudým podobně náchylné k předsudkům jako většinová společnost. Mravní maximalismus papeže Lva může sloužit jako ono pověstné nastavené zrcadlo a upozornit na nezdravá místa ve vztahu k těm údům mystického Kristova těla, která jsou – často ne vlastní vinou – přehlížena. A třeba i vyprovokovat ke změně smýšlení a jednání.