Díky za každé nové ráno

Knihu jsem si poslechla v audio verzi, abych splnila bod 10. Kniha, u níž jste viděli nejprve filmové zpracování - film jsem viděla snad 10x a mám ho moc ráda. Vyprávění Haliny Pawlowské se mi velice líbilo, je vtipné, plné různých trapasů i životních tragédií, které autorka dokáže vyprávět s nadhledem a humorem sobě vlastním. Příběh sám ve mě vyvolává vzpomínky na vlastní rodinu a moje dětství - i k nám jezdili příbuzní z Ukrajiny, taky se občas dost pilo a i v dalších ohledech se v příběhu vidím. Při poslechu mi běžel film znovu před očima, trochu méně mi sedl přednes Lenky Krobotové, myslím, že by mu sedělo víc, kdyby ho četla sama autorka.

Hořkosladký, osobitým Halininým sebeironickým humorem okořeněný, autobiografický normalizační příběh jedné slečny, co se fakt snaží, najít si své místo ve světě – někde mezi rodinným chaosem, komplikovanými vztahy a společenskými konvencemi. Paní Halinu a její životní nadhled mám ráda – je otevřená, upřímná, neformální – prostě sedíš s paní Halinou u dobré kávy a posloucháš jak vypráví, s ironií (teda sebeironií pro ní typickou) a nadsázkou o své rodině. Před očima vyvstává obraz, co je trochu groteskní a přitom je vlastně dojemný, lásku a rodinnou sounáležitost tam cítíš na sto honů, navzdory tomu, že její jazyk je ostrý, jako pořádně nabroušená břitva :-) … „Máma řekla: Nevadí, že jsi zase všechno zkazila. Hlavně že žiješ. A pohladila mě po vlasech. Cítila jsem, že mě má ráda, i když to neumí říct.“ Pouto a podpora v téhle rodině prostě funguje … „Každý večer jsme seděli v kuchyni, pili čaj s citronem a máma vyprávěla příběhy z Ruska, zatímco táta nadával na socialismus. A já věděla, že přes všechno to nadávání a hádky jsme spolu rádi.“ A rodinné kořeny jsou zapuštěny pořádně hluboko, tenhle rodinný strom má, zdá se dost zdravý základ :-) … „Má matka často říkala, že největší štěstí je mít klid. A ten klid prý může být jen doma. I když jsme doma neměli peníze, a táta někdy bouchal dveřmi, stejně jsme tam měli svoje místo. Věděla jsem, že když se něco pokazí, doma to vždycky nějak spravíme. Třeba blbým jídlem a smíchem. Ale to stačilo.“