"Nemám dar si moc vymýšlet, proto jsem nucen opisovat od života," to jsou slova samotného autora této debutové sbírky. Při čtení textů nelze nevidět, jak je všechno odžito, prožito, procítěno. Nejde jen o hru (a zároveň o pečlivou volbu) slov; jde o pohledy pod slupku lidí, věcí, nálad, situací, vztahů... Vybavil se mi literární pojem "poezie všedního dne". Vybavilo se mi mnoho s básněmi rezonujících situací a podnětů z mého života. A mám silný pocit, že kdo zatím prohlašuje, že poezie není nic pro něj, měl by si zkusit přečíst právě Diagnózu - a bude velmi mile překvapen.

Verše, které by se mohly zdát na první pohled beznadějné, jsou prodchnuty nadějí v podobě všudypřítomné křivky života. Petr Ligocký má dar několika slovy vyjádřit velmi mnoho. To, co se může zdát jako neměnná pravda, se může ve vteřině zbortit jako domeček z karet. V niterných verších lze zahlédnout táhlou bolest, lásku krásnou i trýznivou, pomíjivost zamilovanosti, něžnost těch, kteří nás kdysi milovali. Petr Ligocký nastavuje lidstvu zrcadlo, stanovuje diagnózu. Sobectví vítězí nad nesobectvím, mamon vítězí nad humanitou. Diagnóza neklouže po povrchu, jde do hloubky. Nenechá vás vydechnout, nutí k zamyšlení. V tíživých verších můžeme číst bezmoc nemoci, složitost vztahů rodinných i milostných, odtržení od lidství, šedivou každodennost. I přes fyzickou blízkost může být člověk člověku na hony vzdálený. Je horší fyzická bolest či bolest duše? Kde končí hranice snesitelnosti? Smysl utrpení nelze pochopit. Jen prožít, odpustit a nechat jít.