Jak už to tak u knih Michaela Endeho bývá, některé pasáže vyprávění jsou nadčasové, jiné zase jsou pro uměleckou imaginaci těžko uchopitelné. Jsou tu kapitoly, které bych nechával číst dokola všem rodičům světa, aby přijali fakt, že zahrnout potomka drahými hračkami není známkou dokonalého dětství, když dotyčný nemá nikoho, kdo by si s ním hrál. Nebo že snaha organizovat si čas na minutu přesně nejčastěji spěje k tomu, že se vám těch minut přestane dostávat. Ovšem samotný konflikt s šedými muži a záchrana ukradeného času už byl na můj vkus příliš abstraktním dobrodružstvím – maličko jsem musel žhavit šedé buňky mozkové, abych pro poetiku z děje nevypadl. Ona je to trochu fantazie pro fantazii, kdy autor sice ohromuje svými nápady, ale ve svém důsledku je víc důležité sdělení než vlastní průběh. U románu Příběh, který nikdy neskončí nebo sbírky povídek Vězení svobody mi skvěle fungovaly obě složky, ovšem v případě Děvčátka Momo pouze ta první. Ale já měl vždycky mizernou představivost.

Dávno a dávno, když lidé mluvili úplně jinými jazyky, žilo jedno malé děvčátko .... Okaté, kudrnaté děvčátko Momo se zvláštní schopností naslouchat lidem .... A protože bylo vyjímečné, objevili se zlí lidé z Ústavu pro úspory času - a Momo se musela ukrýt - a s pomocí želvičky Kasiopeji najít tvůrce času - Mistra Hóru .... V ulici Nikdynebyla a v domě Nikde není .... A s jejich pomocí vrátit ukradené květy Času .... Pohádkový román s fantazií, poetikou i moudrostí - pro období, kdy i my nasloucháme - nejen sobě, ale i druhým....