Děti naší ulice

Každý národ a jazyk mají své velké vypravěče. A každý má své vypravěče největší. Když dojde na moderní arabský román, je největším z největších Nagíb Mahfúz. Bez něj by současná arabská literatura nevypadala tak, jak vypadá. A přestože za svůj dlouhý život napsal 35 románů, přes 350 povídek, 26 divadelních a filmových scénářů a stovky novinových esejí a sloupků a je to stále jediný arabský nositel Nobelovy cenu za literaturu, měli jsme až dosud v češtině k dispozici jen jednu jeho knihu, Skandál v Káhiře, která v originále vyšla v roce 1945 a v češtině v roce 68. Je to skvělá kniha a kdo ji nečetl, nebude váhat. A teď máme konečně další titul a troufám si tvrdit že po Trilogii ten největší. Román, jehož samotný příběh by vydal na román. Knihu, která mohla v Egyptě poprvé knižně vyjít až po autorově smrti a kvůli které na něj byl v roce 1994 spáchaný atentát. Je to kniha, která i po téměř osmdesáti letech od svého vydání má pořád tolik co nabídnout. Protože si klade ty nejzásadnější otázky: Proč je na světě tolik zla? Proč musí lidé trpět? Má nás Bůh ještě rád? A žije vůbec? Co se stane, když ztratíme víru? A jde dál a zabývá se sociální problematikou a politikou a slouží mu k tomu nejstarší a nejznámější příběhy. Postupně se tak na scéně objevuje Bůh, Adam a Eva, ďábel, Ábel a Kain, Mojžíš, Ježíš, Muhammad i personifikované vědění a moderní věda. Jistě, můžeme Děti naší ulice číst jen jako historický román, příběh několika generací obývajících bezejmennou káhirskou čtvrť 19. století. Anebo se můžeme do mnohovrstevnatého Mahfúzova románu, o němž říkal, že v něm chtěl převyprávět dějiny lidstva, ponořit, hledat a nacházet.

Děti naší ulice jsou román skládající se z příběhů lidí obývajících káhirskou čtvrť devatenáctého století. Zajímavý pohled na sílu víry a pro Evropany odlišný či exotický život. Dočetla jsem se, že autor je jediným africkým nositelem Nobelovy ceny. Stojí za přečtení.