Desatero

Po prvním komentáři jsem samozřejmě nepřistupovala ke knize nijak nadšeně, ale pustila jsem se do ní. Nuže, vydržela jsem do čtvrtiny, pak už to věru nešlo. S údivem čtu o naší? současnosti?, v níž vystupují pro mne tak nechutné a současně nepravděpodobné figury (nepochopitelně jednající), které se soustavně v každé druhé větě otírají o náboženství, víru a kostel (sice v duchu autorova záměru, ale proti věrohodnosti). Nepochopitelné, neuvěřitelné, o to depresivnější množstvím alkoholiků, zlodějů, domácích násilníků a navrch ještě ten řezník s lolitkou, to už bylo nad moje síly... Nikdo sympatický nikde vůkol, zato těch křížků na krku a mší hojně navštěvovaných. Odkládám a doufám, že to není obraz našeho malého města s velmi katolickým obyvatelstvem...

Já bych nebyla zas tak přísná - patrně proto, že o svých bližních (míněno o lidském pokolení obecně) nemám přílišné iluze, dokážu si představit temno větší než u Jiráska pomalu v každé třetí rodině. Ano, autor to "smrsknul" do jednoho maloměsta, aby to měl všechno pohromaďě, ale podle mne se celkem trefil - lidé povětšinou nejsou hodní, poctiví, otevření, upřímní, tolerantní, laskaví a přející. A nejsou všichni v duševní pohodě. Příběh je fikcí psanou pěkně a čtivě, nemůžeme od toho čekat nominaci na Nobela za literatutu, ale na propršený víkend v posteli moc pěkné ukrácení času.