Děrsu Uzala

Nějakou dobu jsem sháněla knížku "Stopař Děrsu Uzala", což je zkrácená verze této knihy. Někde se její cena šplhala do závratných výšek, občas jsem se o nějaké nabídce dozvěděla pozdě. Ale nedávno se mi naskytla příležitost koupit velmi levně nové vydání nezkrácené verze – a teď jsem moc ráda, že jsem si počkala. Jde o zcela nový překlad díla, které v Rusku vyšlo nově v sebraných spisech V. K. Arsenjeva. Nové jsou i ilustrace. Jak překladatel Konstantin Šindelář, tak i ilustrátor Jan Hora odvedli skvělou práci. Musím pochválit i nakladatelství Triton za skvělý nakladatelský počin. Kniha patří k těm, které je třeba číst pomalu a nechat je "rozplynout na jazyku". Mimo jiné se mi líbilo i líčení častého deštivého počasí – v suchém jaru, jaké panuje, to bylo osvěžující! :-) Jazyk je hezký, prostý a dobře srozumitelný. Hodně prostoru autor věnuje popisu navštívených končin, včetně fauny, flóry, geologie a obyvatelstva. Někomu to může připadat nudné, čtenářům, kteří vyžadují, aby příběh měl spád, bych knihu nedoporučila. Ale kdo se chce nejen pobavit, ale i poučit, určitě mi dá za pravdu, že jde o výjimečné dílo. Kniha je totiž mimo jiné velmi cenným svědectvím o přírodě a lidech ruského Dálného východu před více než 100 lety. O dobrodružné momenty v ní však také není nouze. Autor to však bere tak, že to k badatelským výpravám patří. Občas se něco nepovede. Občas jde i o život. Sympatické mi bylo to, že ze sebe autor nedělá žádného hrdinu, přiznává obavy a strach ve vypjatých situacích. Velmi pěkný byl jeho vztah k domorodému průvodci Děrsu Uzalovi, kterému je vlastně celá kniha věnována. Arsenjev a Děrsu pocházeli ze zcela odlišných kultur, stála mezi nimi jazyková bariéra, značný byl i věkový rozdíl. Život v přírodě je však přesto spojil pevným přátelstvím. Pozoruhodné byly názory obou na přírodu a její ochranu – v době, kde se všude kolem nich rozprostíraly panenské lesy a čisté řeky plné ryb a vliv člověka na přírodu se v těch končinách projevoval jen okrajově, už cítili, co může způsobit lidská hrabivost. Ač byli nuceni lovit, činili tak kvůli obživě a s úctou ke všemu živému. "Připadal jsem si volný jako pták a uvědomoval jsem si, že štěstí nespočívá v hromadění bohatství, nýbrž ve zdraví, svobodě a těsném souznění s přírodou" (str. 164) Bohužel, po více než 100 letech si toto uvědomuje stále příliš málo lidí, a tak to s naší planetou nevypadá úplně optimisticky. Autor svoji knihu uzavřel smutně. Vlastně nemohl jinak. Ale povídka P. Bordakova, který se také zúčastnil výpravy s Děrsu Uzalou a která mi nejdřív (než jsem ji začala číst) připadala do knihy jako zbytečně násilně vložená, vše uzavírá přece jen o něco veseleji, byť nám může připadat tak trochu jako pohádka. Ale je jen na čtenáři, jestli si ji přečte – já jsem nakonec byla moc ráda, že jsem ji nevynechala.

Zdá se mi, že většinu zajímavějších témat už autor vyčerpal v knize Ussurijským krajem. Myslela jsem, že tohle bylo první, ale podle doslovu je to až druhé, takže jsem to vlastně nakonec četla ve správném pořadí, jak to psal. Ráda jsem se zas vrátila k D. Uzalovi, ale z Uss. kraje jsem byla vyloženě nadšená, což tady už nenastalo. Připadalo mi, že tu bylo nějak málo Děrsa Uzaly. A konec je takový smutný, no.