Denníky domorodcov

Bol to vietor, od koho sa vlky naučili zavýjať. Dlho po nociach načúvali jeho ľúbeznému kvíleniu v korunách stromov, ba aj vtedy, keď sa len preháňal otvorenou krajinou. Dlho ho prosili, dobiedzali, aby ich naučil, ako to robí. A naveľa im pošepol :“ Nie je to nič ťažké. Zakloňte hlavy a pomyslite na to, aký je svet krásny, ako tá krása bodá do srdca... Zakloňte hlavy a spievajte, aby každý, kto vás začuje, na to nikdy nezabudol. Aby každému pri prvých tónoch vášho vytia naskočila husia koža a vaša pieseň ho sprevádzala po celé dni.“ ------------- Lessana popsala moje pocity, já bych ji opakovala. Jen dodám, že pro mě to byla kniha očistná. I přes to, že svým způsobem utopistická. Jako starou trampku me srdce bolí, když si uvědomím, jakou přírodu máme a jakou bychom mohli mít, kdyby...Na druhou stranu se náš živočišný druh rozbujel tak, že kdyby opravdu všichni chtěli žít v souladu s přírodou tak živočišně, jako Sveťo, nebylo by to proveditelné. Každopádně mi tato kniha mnoho dala a budu se k ní ráda vracet. Je to totiž příběh, který nekončí nešťastně. Nekončí ani šťastně. On vlastně vůbec nekončí.

Veľmi zvláštna kniha... myslím pocitom, ktorý pri jej čítaní človek má. Úplne sa stotožníte s hlavným hrdinom, ste v lese a na čistinkách namiesto bytu/domu, stanete sa (konečne a opäť) súčasťou prírody. Ako prácu máte sadenie stromov, zvieratá vnímate ako bytosti, pre čo je vám proti srsti, že sú v rámci vášho jazyka (barbarsky) v kategórii tzv. neživotných podstatných mien. Prekvapením (príjemným) bolo pre mňa, že autor poňal vzťah (resp. jeho záver) hlavných hrdinov realisticky, že ho nezidealizoval, hoci to k tomu trochu lákalo. Na môj vkus je to však až príliš intímna autobiografická spoveď. Ale záverečná scéna bola perfektná, až mi zimomriavky naskakovali.